Anežka Rusevová (33), alias Vendula z Ulice: Předčasně jsem dospěla!
Jejím otcem byl známý český herec Radan Rusev (†51). Anežka Rusevová (33), představitelka Venduly ze seriálu Ulice, po něm zdědila nejen podobu, ale i herecké vlohy. Ty nyní uplatňuje jak v televizi, tak na divadelních prknech. Je stálou členkou Městského divadla Kladno. Brzký odchod tatínka ji hodně poznamenal. I když si prošla nějakými vztahy, na toho pravého muže zatím stále čeká a těší se, že jednou s ním založí rodinu. Jak vzpomíná na svého otce? A kam by se chtěla vrátit?
Anežko, přijdete mi zábavná a pozitivní, jste taková v životě?
„Myslím, že jsem životní optimista, byť se v mém životě děly i smutné věci, rodinná úmrtí, která mě hodně ovlivnila. Ono i to smutné člověka utváří, něco si z toho vezme.“
Mluvíte asi hlavně o vašem tatínkovi, který zemřel, když vám bylo dvanáct…
„Myslím si, že jsem předčasně dospěla. Když si vezmu dnes dvanáctileté holčičky, tak si říkám, že to jsou opravdu děti, a když si vzpomenu, co jsme v té době s mámou prožívaly za pocity, tak jsem byla vlastně najednou až moc stará. Jako bych předčasně dospěla. Možná i proto jsem se tehdy zakousla do mých koníčků a do školy, i když jsem tehdy měla co dělat, abych nepropadla z matematiky, fyziky a chemie. Tyto předměty se mými koníčky nikdy nestaly...“
Vy jste chodila v Praze na Arcibiskupské gymnázium…
„Ano, byla to výborná škola, zpětně musím říct, že na ni, mimo tu matiku, fyziku a chemii hrozně ráda vzpomínám. Ráda se setkávám s bývalými spolužáky, každý rok máme sraz a říkám si, že jsem měla velké štěstí na lidi. Možná to bylo dané i tím, že gymnázium bylo křesťanské…Lidé se k sobě chovali slušně.“
Nicméně jste zdědila herecké geny po tatínkovi…
„Pravda je, že jsem v tom prostředí prakticky vyrostla. Už v osmi letech jsem stála na jevišti Stavovského divadla, takže jsem měla možnost poznat divadlo a velké herce, a to prostředí mě lákalo. Od té doby jsem začala snít o tom, že se stanu herečkou. Tatínek mě učil, jak mám správně vyslovovat, asi to ve mně viděl. Byl to můj sen přihlásit se na DAMU.“
Během studií jste ovšem odjela do Berlína, jak jste se tam dostala?
„Když jsem byla ve druhém ročníku, tak se naskytla možnost jet na výměnný program Erasmus. Já jsem měla velké štěstí, protože jsem se dostala na Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch, jednu z nejlepších německých hereckých škol. To je moje obrovská zkušenost. Sice už je to deset let zpátky, ale pořád na to vzpomínám. Po absolutoriu na DAMU jsem se tam ještě na chvíli vrátila a dělala jsem tam dva projekty. Následně se naskytla možnost spolupráce s Gostner Hoftheater v Norimberku, na kterou mě oslovila jedna mladá režisérka z Berlína. Takže v letech 2012 a 2013 jsem jezdila hrát do Norimberka, kde jsem dohromady hrála ve třech představeních.“
Dovedete si představit, že byste žila trvale v zahraničí?
„To bych si právě dovedla představit. Když už bych se někam stěhovala, tak asi právě do Berlína, který mi stále dost chybí, snažím se tam dostat zase nějakou práci, kdyby to vyšlo, to bych odjela okamžitě. Ale zatím jsem se nikdy nemohla odtrhnout od Čech a od rodiny, v tom jsem trochu srab.“
Máte k Německu blízko i proto, že jste tam našla svoji lásku?
(rozesměje se) „Je pravda, že jsem tam taky nějakou měla, ale jenom kvůli tomu to není. Fakt je, že kdybych si tam někoho našla, tak by bylo možná snazší se tam přestěhovat. Ale mně se tam líbilo hlavně proto, že v Berlíně byla taková svoboda, jakou jsem tady nikdy předtím nezažila. I tam jsem měla štěstí na lidi, dodnes tam mám spoustu přátel, za kterými se vracím. Mnoho z nich dnes hraje ve velkých německých divadlech či filmech, takže jsem hrdá, že jsou to moji kamarádi.“
Jak prožívala studenstká léta, proč její vztahy dlouho nevydrží a co má v plánu po pracovní stránce? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 44.