Iva Kubelková (41): Jakmile se bojíte chyb, nic nevytvoříte!
Je stále v jednom kole. Moderátorka a herečka Iva Kubelková (41) žije se svou rodinou na malém městě a společnost jí doma dělá pět psů, čtyři slepice a jeden kohout. Pokud Iva zrovna nenatáčí ani nehraje v muzikálu, ráda s manželem Georgem Jiraskem (61) a se svými dvěma dcerami Natálií (13) a Karolínou (10) vyráží za exotikou. Tam letos objevila ženskou viagru...
S rodinou jste byli nedávno na exotické dovolené, kde jste prý objevila ženskou viagru. Je to pravda?
„Ano. To jsme byli na trhu s kořením a byl to takový… Vypadalo to jako pecka z avokáda, bylo to i podobné velikosti. A když jsem se zeptala, co to je, tak mi pán řekl, že je to ženská viagra.“
A koupila jste?
„Nekoupila jsem, nevypadlo to moc lákavě…“ (směje se)
Zřejmě ani nic takového nepotřebujete, žijete už dlouho ve spokojeném vztahu. Váš muž je ale o 20 let starší. Čím vás dostal? Jaký je ve vztahu s mladším, nebo naopak starším partnerem?
„To si vůbec netroufám hodnotit. Je to hodně individuální. Jakmile člověk někoho potká a cítí, že je jeho spřízněná duše, tak to prostě funguje. Ten člověk je vám oporou i inspirací, a ještě se spolu nasmějete, tak to všechno kolem je úplně druhotné. To, že je můj partner o dvacet let starší, o ničem nevypovídá. A ani to neznamená, že bych já byla zaměřená na starší muže. Nebo naopak, že by mě mladší nebavili. Jemu je prostě tolik a mě zase tolik a sedli jsme si takovým způsobem, že spolu žijeme 14 let a je nám spolu hrozně fajn.“
Máte spolu dvě dospívající dcery. Už řešíte jejich pubertu?
„Ani ne. Moje holky prožívají velmi liberální, pohodové dětství. A starší Natálka je, myslím, v pohodě. Má občas takové svoje nálady, které k tomu věku asi patří. Chvilku má třeba pocit, že mamka tomu zase až tak nerozumí. Ale vymezování vůči rodičům je prý zdravé. Puberta může být všelijaká, v těch dětech se to všechno mele, že sami chvilkami nevědí, co se s nimi děje. Stavím se k tomu tak, že není třeba dělat si z ničeho závěry.“
V pořadu Jak se staví sen, jehož jste tváří, se potkáváte s lidmi, kteří si zažili většinou obtížné období. Jak na vás jejich příběhy působí? Dokážete se od nich po natáčení oprostit?
„Myslím, že se mi daří nechávat to za dveřmi. Asi je to možná i tím, jak se vlastně na ten lidský osud dívám. Podle mě každý máme nějakou svoji cestu a je potřeba, abychom si jí prošli. Velmi často se pak u těch lidí s pohnutým osudem dostáváme k tomu, že jsou nakonec vlastně rádi, že to prožívají, že jim to něco přineslo, že jim to něco ukázalo a otevřelo oči, že se zastavili, že se začali věnovat rodině. Takže já to vlastně nehodnotím negativně. Některé osudy jsou samozřejmě hodně kruté, ale já z toho deprese nemám.“
O jejích splínech, odhadu na lidi či roli v muzikálu Trhák čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 10.