Olympionička Kateřina Neumannová (46): Čekám na dobu, až budu moct zvolnit!
Před třinácti lety ovládla olympijské hry v běhu na lyžích. Tehdy byla Kateřina Neumannová (46) právem nazývána Královnou bílé stopy. Na její úspěchy se trochu zapomnělo po nevydařeném Mistrovství světa v severském lyžování 2009 v Liberci, které bylo spojeno s velkým zadlužením. Neumannová tenkrát stála na postu prezidentky organizačního výboru, a jak říká, svezla se na ni spousta věcí, za které nemohla. Dnes pracuje na ministerstvu obrany a svůj volný čas věnuje dceři Lucii (15).
Nedávno jste oslavila narozeniny. Jak jste si je užila a co vám udělalo největší radost?
„Lucka mě překvapila hned ráno, když jsem odcházela do práce. Ona ještě spala a viděla jsem, že má budíka. Ale také jsem věděla, že ještě vstávat nemusí. Říkala jsem si v duchu, co se děje? A ona najednou přišla s mými oblíbenými kosmetickými přípravky a v lednici měla ještě schovaný dort ve tvaru srdíčka. Takové dárky mě potěší. Možná nejsou o žádné extra vysoké finanční ceně, ale ona si s tím dala práci a vychytala věci, které mám ráda. Není důležité, jaký dárek dostanu, ale od koho je a jestli je koupený od srdce.“
Vaše dcera je krásná slečna. Nepomýšlí třeba i na to, že by se vrhla do světa modelingu?
„Ona chce být sportovkyně, i když je pravda, že u toho ráda hezky vypadá. Ráda se pěkně obléká, ale vyžívá se hlavně ve sportovním oblečení. A pak se těší na trénink. Zrovna dneska šla na trénink v nových fialových botách, už od včera je měla sbalené. Na takových věcech ujíždí. Uvidíme, jak to půjde dál a jestli přežijeme období dospívání, tak to bude vítězství. Někdy samozřejmě otočí oči v sloup, ale jinak je vzorná.“
Vystačíte si vůbec dvě ženské v jedné domácnosti?
„Jak to říct… (směje se) Nic jiného nám nezbývá. Ani nevím, jaké by to bylo, kdyby to bylo jinak. Ale vůbec si nestěžujeme. Je pravda, že občas doma chybí element táty, který by tam byl denně nebo pravidelně. To by potřebovala hlavně dcera a myslím, že po tom vnitřně trochu touží, ale my jsme takhle zvyklé.“
Takže sháníte tatínka?
(směje se) „Nesháním. Lucie tatínka má, toho shánět nemusím. A to by už musela být opravdu velká trefa, aby přišel pan skoro dokonalý. Abych si někoho úplně nastěhovala do domácnosti, to by musel být opravdu velký zázrak. Navíc si dokážu představit i jiné formy soužití než, že by dva lidi spolu nutně museli každé ráno vstávat a večer scházet u teplé večeře doma.“
Když jste ale vloni zůstala sama v Česku, protože Lucka odjela studovat a hrát tenis na Floridu, nebylo vám přece jen smutno?
„Jasně, že se mi stýskalo, ale obecně jsme to obě přežily lépe, než jsem si myslela. Najednou jsem měla deset měsíců víc sama pro sebe. Navíc díky současným technologiím jsme byly dvakrát denně ve spojení přes internet, kdy jsme si volaly i se viděly. Dvakrát jsem za dcerou také byla a Lucka zase přijela na Vánoce. Takže každé dva a půl měsíce jsme spolu byly a strašně jsem se na to vždycky těšila.“
Jaký je vůbec život profesionálního sportovce? Mnoho lidí to vidí tak, že se živíte svým koníčkem, cestujete po světě...
„Hlavně je to o tom, že člověk pořád tahá těžké tašky s věcmi. Přijedete na místo a nemáte čas se vzdálit nikam po okolí. Za dva dny jsou závody, musíte zkoušet lyže a podobně. Maximálně se po závodě můžete projít po městě, protože druhý den zase odjíždíte. Řekla bych, že na tom není až tak moc, co by nám měl kdo závidět. Když jste třeba poprvé v Norsku, tak je to hezké, ale když jste tam po patnácté na stejném místě, už je to spíše rutina. Já jsem spoustu míst na světě doteď neviděla. Nemohla jsem se tam dostat, protože na to nebyl čas. My jsme jezdili pořád někde po Skandinávii, po střední Evropě a jednou za dva roky byly závody někde v Japonsku, Číně nebo Americe. Nebylo to úplně takové, že bych objevovala nová místa.“
Na co, ze své kariéry nejraději vzpomíná? To a mnohem více se dozvíte z tištěného Aha! pro ženy číslo 11.
