Moderátor Karel Voříšek (55): Vztah se musí občas provětrat!
Přestože na začátku jeho kariéry někteří nevěřili, že se svým příjmením může prorazit, stalo se. Moderátor Velkých Zpráv na Primě Karel Voříšek (55) patří mezi stálice televizního zpravodajství. Stabilní je i jeho 16tiletý vztah s Vladimírem Řepkou (39), s nímž navíc v říjnu 2916 uzavřeli registrované manželství. V rozhovoru Karel prozradil i to, co běžný divák nevidí. Třeba, že má rád veselé ponožky.
Kdysi jste začínal v Československé televizi, kde prý byl vaším „učitelem“ Miloš Frýba. Jak na něj vzpomínáte?
„Byl to profík každým coulem. Hlavně divačky ho milovaly. Blonďaté vlasy, uhrančivý pohled modrých očí, krásně posazený hlas. Na to poslední se dneska zapomíná, moderátora i herce dělal a dělá především hlas. Pištivý ječák ruší. Miloš mi tehdy dal spoustu rad, ze kterých čerpám stále, ale na jeden jeho postřeh si vzpomínám živě. Sjel pohledem moje vlasy a tehdy v mých osmnácti vesele prohodil: to je dobrý, máš kouty, na to ženský letěj, neztratíš se.“
Karle, kudy vedla vaše cesta do televize?
„Odmala jsem věděl, že budu pracovat v televizi. Jako malý špunt jsem nechápal, jak se tam dostanu a jak se do ní vejdou všichni lidé, když televize u babičky v pokoji nebyla zrovna obrovská… Při studiu na filozofické fakultě televize vypsala konkurz na programového hlasatele, přihlásily se davy lidí, celá recepce Kavčích hor byla napěchovaná k prasknutí. Měsíce jsem padal hustým konkurzním sítem dalších kol až do úspěšného finále.“
Jaký jste vlastně byl jako malý kluk?
„Byl jsem lehce neposedné dítě. Vyrůstal jsem v malé vesničce blízko Kralup nad Vltavou, v Kamenném mostě, kdy bydlela moje milovaná babička Jarmila. Bohužel loni v létě nás opustila, ale jak sama říkala, už na to měla, v 94 letech, nárok. Stejně to ještě zabolí. Pracovala na nádraží, a to byl pro mě ráj. Prolezl jsem všechny jeho kouty, vozil se v kabině strojvedoucích, štípal lístky místo průvodčích, dokonce jsem měl i svou nádražáckou čepici.“
Měl jste v dětství potíže kvůli jménu Voříšek?
„Myslíte přezdívky? Vořech, Burák, nebo tak? Tak určitě, jak říkají hokejisti. Vzpomínám si, že v první třídě mě naši dali do houslí. Jenže hned v první hodině mi učitel začal říkat Voříšku. Nic divného, je to moje příjmení, no jo, ale mě všichni říkali Kájo. Šel na mě moc zhurta. Dodnes ale lituju, že maminka nebyla přísnější, mohl jsem umět na housle. Když jsem začínal ve zpravodajství, vyšel dokonce článek o mém příjmení. Že prý s příjmením Voříšek se nemůže prorazit, musíš se přejmenovat, radili mi. Chyba lávky. Jak říkala Denisa Kapitánčiková a Dana Marklíková, se kterými jsem kdysi vyhrál konkurz do zpravodajství, „ty se máš, tvoje příjmení si hned každý zapamatuje, naše ani náhodou.“
V začátcích vaší moderátorské kariéry vás nutili, abyste hrál roli starého mládence. Kdy jste si uvědomil, že vás víc přitahují muži?
„Člověk má být, čím je, praví kus werichovského moudra. Pokud jeden nepochopí sám sebe a neudělá si pořádek sám v sobě, je ho jenom část. Někdy to chce kus odvahy přiznat sám sobě, sem takový, jaký jsem a nic s tím neudělám, není za co se stydět. Stydět by se měli ti, kteří to nechápou, ale to je jejich problém.“
Jak to přijalo vaše okolí? Dřív nebyla společnost tak otevřená jako nyní…
„Nebylo to tak zlé. V sedmdesátých a osmdesátých letech se už za to nezavíralo, i když asi tak o dvacet let dříve ještě ano, ani mě nikdo nehnal na léčení, jako se to stalo jednomu mému kamarádovi. Lékaři mu vyháněli pokušení z těla zvláštním způsobem. Na nahé tělo do určitých partií mu připojili elektrody a ukazovali různé nahé obrázky. Když se jeho tělo, abych tak řekl, nevhodně zachovalo, do určitých tělesných míst mu velmi bolestivě vjel elektrický proud. Bolelo to prý jak čert, ale stejně nepomohlo.“
Jak se poznal se svým partnerem Vladimírem, co dělá ve voném čase a jaké má plány? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 9.
