Zdeněk Pohlreich (61): Už patřím do starého železa!
Všichni ho známe jako přísného šéfkuchaře, který nejde pro sprosté slovo daleko. Zdeněk Pohlreich (61) ale o sobě tvrdí, že je »nechutně« hodný. A také spokojený, protože po téměř deseti letech definitivně skončil s natáčením pořadu Ano, šéfe!, jeho tři restaurace vydělávají a s manželkou Zdeňkou (46) a syny si užívají života. Co mu ta léta natáčení dala a vaří ještě ve svých restauracích nebo alespoň doma?
Zdeňku, v Ano, šéfe! jste skončil. Nebude vám natáčení a všechny ty zážitky s ním spojené chybět?
„Myslím, že nebude. Víte, já jsem se nerozhodl skončit ze dne na den. Prostě jsem dospěl v nějakém procesu k okamžiku, že už není nutné točit další díly. Byla to etapa mého života, na kterou mám dobré vzpomínky, a pomohlo mi to ve spoustě věcí, ale nastal čas skončit a není mi to líto. “
Řekněte mi, jaké to bylo a co vám to dalo?
„Bylo to krásné! Bylo to hezkých devět roků, prožil jsem spoustu věcí a strávil jsem s tím hromadu času. Je to něco, co ze svého života asi nikdy nevymažu. Dalo mi to životní zkušenosti, dozvěděl jsem se hromadu věcí o České republice a otevřelo mi to i nové podnikatelské možnosti. Abych tak řekl, pozitiva převažují.“
Jaké podnikatelské možnosti konkrétně?
„Máme například dneska celkem úspěšné knižné vydavatelství, kde každý rok vyrábíme jednu až dvě knížky. Letos dokonce děláme tři. Samozřejmě jsem i díky televizní popularitě získal docela dobré partnery, s kterými pracuju. Všechno se to docela dobře povedlo propojit, i nějakou kačku jsme na tom vydělali, takže je to fajn.“
Proč jste se tedy rozhodl s tím seknout? Už vás to nebavilo?
„Je to tak. Některé věci přece nejde dělat donekonečna. Jednoduše jsem se dostal do stavu, kdy mě to už nebavilo. A říkal jsem si, že když to nebaví mě, tak to těžko bude bavit někoho dalšího. Najednou jsem neměl chuť těm lidem mluvit do života. Osobně jsem se dostal do bodu, kdy jsem prostě usoudil, že lepší už to nebude, a nechtěl jsem, aby to, co děláme, bylo výrazně horší. To je lepší raději to nedělat vůbec.“
Vy jste radil nejen kuchařům, ale snažil jste se pomoct i majitelům restaurací. Kdo vám dal více zabrat?
„S majiteli to bylo strašně těžké. Ale to je logické. Mají úplně jinou motivaci než samotní zaměstnanci, což lze pochopit. Když je kuchař nespokojený, tak si najde práci jinde. Jde prostě za lepším. Ale majitel to má daleko složitější. Investoval do byznysu spoustu peněz, které rychle ubývají, a on to musí rychle řešit. Bylo však hrozně těžké lidi přesvědčit, aby začali dělat věci jinak. Někdy přímo nemožné. Každopádně to bylo i hodně zajímavé.“
Když se pořad odvysílal v televizi, neozývali se vám pak ti lidé a třeba vám nevyhrožovali za to, co jste o nich natočil?
„Ne, vůbec ne. Naštěstí mi nikdo nikdy nevyhrožoval. Vždyť přece oni šli do pořadu dobrovolně, nikdo je do toho nenutil, takže následky si musí přičíst každý sám. To, jak se chovali, co předváděli, to já neovlivňoval. A jestli se rozčilovali? Já tohle neřeším.“
Zda doma Zdeněk Pohlreich vaří a jaký je jako manžel a táta? To a mnohem více se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 35.