PO STOPÁCH SLAVNÝCH ŽEN: Ljuba Hermanová byla energická a vitální i tři roky před smrtí!
Energičtější, ztřeštěnější a vitálnější dámu bychom mezi našimi celebritami hledali asi jen stěží. Šansoniérka a herečka Ljuba Hermanová (†83) ještě dva roky před smrtí pravidelně cvičila a dokázala zvednout propnutou nohu k hlavě přesně tak, jako to dělají o šedesát let mladší baletky. Během svého života vystřídala několik desítek divadelních angažmá. Milovala život a dokázala si ho užívat plnými doušky i ve chvílích, kdy jí rozhodně do zpěvu nebylo. Místa, která byla pro dnes tolik opomíjenou zpěvačku příznačná, teď společně navštívíme.
Třeštidlem od mládí
Narodila se 23. května 1913 v Neratovicích do rodiny železničního úředníka a ochotnické herečky. Už od dětství byla velmi neposedná. Ve čtyřech letech se prý dokonce podhrabala pod plotem a utekla rodičům do sousední vesnice. Touha objevovat stále něco nového jí vydržela až do stáří. Komediantský talent zdědila po mamince, která působila v neratovickém divadelním spolku. Ljuba s ní často chodívala na zkoušky a v jednom z představení, Perníkové chaloupce, dokonce účinkovala. Zprvu to však vypadalo, že děvčátko nemá k umělecké dráze nakročeno. Například housle Ljuba používala místo sáněk a proháněla se na nich po zasněžených stráních. To, že je pro ni divadlo tím pravým, poznala Hermanová až v Praze, kam se s rodinou přestěhovala, když jí bylo 10 let. V Nuslích navštěvovala soubor Tyláček, během studií na reálném gymnáziu, které bylo vzdálené jen pár kroků od Národního divadla, si zamilovala Hugo Haase či Jarmilu Kronbauerovou. Na doporučení kamarádky pak úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na konzervatoř. Do prvního ročníku však nenastoupila. U zkoušek si jí totiž všiml režisér a producent Ladislav Brom a nabídl jí angažmá ve smíchovské Aréně.
Premiéra, která nikdy neproběhla
Kariéra herečky pro Ljubu nezačala slibně. Představení, v němž se měla objevit po boku Františka Filipovského, bylo nakonec těsně před premiérou zrušeno. Hermanová neúspěch oplakala. Brzy se však opět chopila příležitosti a nahradila jednu z odcházejících subret v Národním divadle v Bratislavě. Na jeho prknech strávila herečka dvě léta. Nezapomenutelné taneční duo utvořila s Ludvíkem Letenským.
Posléze krátce působila ve Vídni, z politických důvodů však její kroky vedly zpátky do Prahy, kde dostala nabídku od Osvobozeného divadla. Při natáčení legendárního snímku Peníze nebo život se poprvé setkala s Jaroslavem Ježkem, s nímž ji později pojilo pevné přátelství. Právě pro Hermanovou prý slepý hudebník napsal píseň Život je jen náhoda. Hermanová ji však nikdy nenazpívala. Ve filmu pouze naprázdno otevírala ústa.
S herci Osvobozeného divadla si Ljuba skvěle padla do noty. Stala se dokonce jedinou ženou, kterou nechali Voskovec s Werichem vystupovat ve svých předscénách, takzvaných forbínách. Přesto po roce přešla do karlínské operety, kde účinkovala pod vedením Oldřicha Nového. Byl to právě Nový, kdo přivedl talentovanou herečku k šansonu.
Od pozlátka k cihlám
Nastal rok 1939 a s ním i příchod Němců na české území. Zpěvačka vyjádřila nesouhlas s okupací, a okamžitě se tak dostala do hledáčku gestapa. Kvůli otcovu původu byla navíc považována za poloviční Židovku. Němci ji několikrát vyslýchali, nakonec dostala zákaz účinkovat. Za války se proto nejprve přidala ke kočovné divadelní společnosti, později pracovala v cihelně.
Po válce znovu nastoupila do karlínského divadla. Strávila zde celkem 10 sezón a mimo jiné si vyzkoušela spolupráci s Vlastou Burianem, kterého si velmi oblíbila. Před blížící se padesátkou pak z divadla odešla. Věděla, že role mladých třeštidel už hrát nemůže, a s tím, že bude ztělesňovat staré dámy, se nechtěla smířit.
V roce 1958 stála u zrodu Divadla Na zábradlí, kde se prý konečně našla. I přesto v roce 1964 odešla do Brna. Zamilovala se tu totiž do hereckého kolegy. Působila v divadle Večerní Brno, štěstí však netrvalo dlouho. V roce 1966 se její muž otrávil svítiplynem. Hermanovou smrt milovaného manžela velmi zasáhla. Brno začala nenávidět a její kroky vedly zase zpátky do Prahy.
Stesk po domově byl silnější
Na sklonku 60. let odcestovala Hermanová do Stuttgartu, kde si vyzkoušela i účinkování v kabaretu. Práce ji bavila. Brzy se jí ale začalo stýskat po rodné vlasti. Z toho důvodu také odmítla nabídku z pařížské Olympie. Rozhodnutí prý ale nikdy nelitovala.
Byla celkem čtyřikrát vdaná. Naposledy stanula před oltářem v 62 letech, kdy si vzala o 29 let mladšího Karla Šmídka. Vztah se ale brzy rozpadl.
Ljuba Hermanová tak poslední léta dožívala sama. Rozhodně se z ní však nestala zatrpklá stařena: milovala módu i sport, na ulici ráda prohodila pár slov i s úplně cizími lidmi. Život si užívala až do úplného konce. Tvrdila, že povinnosti má pouze k sobě samé, svým přátelům a věrnému publiku. Svou derniéru odehrála 20. května 1996. Právě v tento den odešla na věčnost dáma, kterou můžeme právem považovat za zakladatelku českého šansonu.
