Marie Dubská (103) - Ve 23 letech bránila Staroměstskou radnici!
Před 80 lety bránila při Pražském povstání Staroměstskou radnici. Bylo jí pouhých 23 let. Marie Dubská (103) je zřejmě poslední žijící bojovnicí, která se těchto bojů aktivně účastnila. Ještě před válkou nahlásila četníkům výskyt protičeských letáků v jednom klášteře, zúčastnila se demonstrace proti plánovanému odstoupení pohraničí na Hradě. Za války pak pracovala v odboji jako spojka. Co všechno tato statečná žena zažila?
Marie se narodila v Zběšicích v jižních Čechách, tatínek byl řídícím učitelem a maminka v domácnosti. Později se rodina přestěhovala do nedaleké obce Srlín, kde byla škola. „Moc ráda na to nevzpomínám, protože jsem byla levák, což se hodně přísnému učiteli nelíbilo. Snažil se mě předělat na praváka, až jsem to psychicky neunesla a nohy mi odmítaly nějakou dobu chodit. Do třídy mě tak nosily spolužačky. Časem mě sice převedli na psaní pravou rukou, ale ostatní dělám levou. Po pěti letech obecné školy jsem začala navštěvovat měšťanku v Opařanech. Chodila jsem do ní podél cesty, která byla lemována modříny. Ty mě časem vyléčily z tuberkulózy žláz po prodělaných spalničkách,“ začíná své vzpomínky Marie Dubská. Po skončení měšťanky se nedostala na učitelský ústav. Rodiče ji proto poslali v roce 1937 do klášterní školy v Poběžovicích. Šlo o dívčí penzionátní školu, která patřila kongregaci Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. V té době se tam ale začal vyostřovat národnostní konflikt mezi Čechy a Němci. „Zpočátku to tam bylo fajn. Řádové sestry mě naučily hrát na citeru. V květnu 1938 však přišla jednu z německých schovanek kláštera navštívit její sestra. Něco přinesla, všechny Němky se shromáždily, bavily se, smály se. Viděla jsem, že mají nějaký leták. A když si pak jedna schovanka ve výchovně rovnala věci do zásuvky a dala leták na stůl, skočila jsem po něm a přečetla si ho. Bylo tam, že Masaryk lže, přestože má heslo Pravda vítězí. A Češi – ti všichni půjdou do pekla! A ony budou mít potom naši zemi. Když dotyčná viděla, že mám leták, chtěla, abych jí ho vrátila. Vstala jsem a zařvala na ni, až se lekla. Celou událost jsem potom nahlásila na četnickou stanici. Nechala jsem zavřít přes stovku henleinovců. Divím se, že mě pak nezastřelili, O rok později už bych tomu asi neutekla,“ míní paní Dubská.
Cesta k odboji
Další školní rok začala navštěvovat v Praze Anglický ústav (pozdější Jazykovou školu). Dne 21. září 1938 se připojila k mohutným demonstracím proti plánovanému odstoupení pohraničí. „Šel na ni nějaký chlapec s vlajkou a za ním dva lidi. Se spolubydlící jsme se přidaly a došli jsme i s dalšími až na Hrad. Jenomže policie nás po cestě vytlačovala, takže jsme šli strašně dlouho. Prahu jsem tehdy ještě pořádně neznala. Na nádvoří Hradu na nás pouštěli slzný plyn a jízdní policii. Nikdo k nám nepromluvil. Byl tam ohromný dav lidu,“ vzpomíná Marie. Po vyhlášení protektorátu se hned zapojila do odboje. „Seděla jsem ve třídě vedle Jirky Jakoubka, který prodělal v dětství obrnu, takže koktal a špatně mluvil. Neměla jsem ráda, když byl někdo utiskován, tudíž jsme byli velcí kamarádi. Jednou jsem se mu svěřila, že bych chtěla něco dělat pro národ. Představil mi Josefa Polidara, který ze mě udělal spojku,“ vypravuje statečná žena s tím, že Polidara později gestapo zatklo a mučilo. Naštěstí nic o odborářské skupině neprozradil. Když se blížil konec války, zapojila se Marie do Pražského povstání. „Nejdříve jsem pomáhala stavět barikádu v pražské Jungmannově ulici. Později, tedy 6. května 1945, jsem se vydala na Staroměstskou radnici i s dalšími povstalci. Byla nejblíž a taky jsem si pokaždé vybírala věci, které něco znamenaly. Radnici jsme chtěli uchránit. Říkala jsem si – Staroměstská radnice je nádherná stavba a Němci ji určitě budou chtít zničit,“ pokračuje paní Dubská. Radniční budovy měly pro povstání také značný strategický význam. Komplex byl totiž propojen podzemními chodbami, navíc zde byla telefonní ústředna i vysílač městského rozhlasu. „Na Staroměstské radnici jsem působila také jako spojka. Přijímala jsem a předávala rozkazy střílejícím chlapcům, kteří byli v oknech. Dostala jsem třeba rozkaz: Zdola posíláme pancéřovou pěst, podpořte ji střelbou,“ líčí události Marie. Kromě toho obsluhovala také telefon, poskytovala první pomoc raněným a zajišťovala zázemí bojujícím mužům. „Nebylo nás tam moc. My děvčata jsme měla službu v noci. To se chodilo po chodbách, aby se chlapci trochu vyspali. A také jsem se starala o jídlo. Zpočátku jsme tam s bratrem měli to, co nám rodiče dali s sebou. Protože se doma každým rokem zabíjelo prase, dostali jsme šunku, špek a pár buchet. Jinak vůbec netuším, jakým způsobem nám jídlo dopravovali. Chodila jsem pro něj do sklepa.“
Boj o život - Nejen o něm čtěte v tištěném APŽ číslo 18.
