Manželé Eva (42) a Radim (46) Petříkovi - Vychovali vítěze Velké pardubické!
Koně oba milují od dětství! V současné době se manželé Eva (42) a Radim (46) Petříkovi trénují osm koní v malé stáji v Beňově v Olomouckém kraji. Před sedmi lety přivedli do stáje hnědáka Sacamira. Ten předloni doběhl v hlavním závodě Velké pardubické třetí a vloni dokonce zvítězil. Jaké to je vychovat šampiona?
„Ke koním jsem se dostala náhodou. Můj otec Jan Rychlý byl sice mistrem Evropy v letním biatlonu, ale já se chtěla věnovat sportu, do kterého mi rodiče nebudou mluvit. Když jsem skončila s atletikou, tak mi táta řekl, že jestli si nenajdu něco sama, tak budu dělat právě biatlon. A já tenkrát náhodou narazila na inzerát, ve kterém hledali dostihové jezdce. První měsíc jsem nemohla pochopit, že musím být u koní každé odpoledne a také o víkendech,“ vzpomíná na své začátky u koní Eva. Po gymnáziu vystudovala v Brně vysokou školu zemědělskou, protože se na veterinární univerzitu nedostala. V té době odjela na koni v nedalekých Tuřanech také svůj první a současně poslední dostih. S nevalným výsledkem. „Víckrát jsem už nezávodila. Měla jsem sice výhodu v malé výšce, lehké váze, ale začínala jsem v Tršicích, tedy v ještě menší stáji, než je ta naše současná. Její majitel a trenér pan Moudrý následně skončil z finančních důvodů s tréninkem dostihových koní a věnoval se sportovnímu ježdění a chovu. Byl to velký odborník a já se rozhodla u něj zůstat a učila se s koňmi aspoň pracovat,“ pokračuje ve vyprávění Eva. Po ukončení studia odešla pracovat ke koním do dostihových stájí v Anglii, kde současně působila také jako pracovní jezdec. Během pěti let zde získala bohaté zkušenosti, které dokázala následně při své práci s koňmi využívat i jako trenérka.
Vlastní koně
Za vydělané peníze si v Česku mimo jiné pořídila bývalou dostihovou kobylku Red Ray, která dlouho držela rekord dráhy v Brně na 1400 metrů. Po její smrti od majitelky stáje a trenérky Kateřiny Ilíkové dostala náhradou bývalého dostihového koně Cossicose. A hledala někoho, kdo by se věnoval dostihovým koním. „V Beňově působil tehdy můj budoucí manžel, který byl dlouhou dobu naším nejlepším amatérským jezdcem,“ říká Eva o začátku jejich vzájemné spolupráce, ze které vzešlo časem manželství. Společně pak pomalými krůčky mířili k velkému úspěchu ve Velké pardubické. „Snem každého trenéra, majitele koně je jeho účast na Velké pardubické. Ať už jde o nedělní nebo aspoň sobotní dostihový den. My měli koně v závodech většinou jen v sobotu, kdy se běhají menší dostihy. Na to, aby člověk postavil koně do nedělního závodu, už musí být trochu soudný. Nějakou dobu jsme proto sháněli i koně, který by byl úspěšný v samotné Velké pardubické, ale k mání takový, co by se nám líbil, žádný dlouho nebyl. Měl mít zajímavý původ a popřípadě i nějakou výkonnost. U anglických plnokrevníků se dá i vysledovat, jestli jeho sourozenci na dostihové dráze už něco dokázali zaběhnout. Časem jsme ale narazili na inzerát koně a byl to Sacamiro,“ vzpomíná Radim s tím, že k prodeji tehdy byli dva koně. „Jeden byl velký a krásný, který nás hned zaujal. A druhým byl potom menší a mnohem levnější Sacamiro. Když je pustili do haly, tak velký a dražší kůň jen stál a díval se na nás. Zatímco Sacamiro byl plný života. Nakonec jsme se rozhodli právě pro něj,“ prozrazuje Radim, který byl hlavním iniciátorem koupě. „Mně se moc nelíbil. Nevypadá totiž jako anglický plnokrevník. Má vysoko nasazený krk a relativně dlouhou spěnku. Měl dlouhý cvalový skok a klus. Při každém kroku bylo slyšet, jak mu cinkají podkovy. Říkala jsem si, že nám rychle zchromne. Manžela jsem přemlouvala, že ho nekoupíme. Jenže ho velmi chtěl. Aspoň jsme kvůli nějakým exteriérovým vadám cenu za koně trochu usmlouvali,“ usmívá se Eva.
Těžká příprava - To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 4.
