Foodstylistka Dana (53) z Prahy - Je to cesta ke kvalitnějšímu životu...
Za svůj dosavadní život vyzkoušela řadu povolání. Prodávala grafiky i luxusní nábytek, psala o designu, ale také o vaření. Náhoda pak Danu Karáskovou (53) přivedla k foodstylingu, který ji i přes celkovou náročnost nesmírně bavil a dával jí určitou volnost, kterou její svobodomyslná duše potřebovala. Časem však pocítila potřebu zvolnit, a to zvlášť, když už jí začalo stávkovat také tělo... Její cesta ji nakonec přivedla k práci průvodkyně systemických konstelací a dalších technik osobnostního rozvoje, skrze které teď pomáhá svým klientům ke šťastnějšímu bytí.
Dana pochází z Prahy, kde bydlí dodnes. Na své dětství, které prožila v pražském Podolí, vzpomíná ráda. „I když jsem vyrůstala ve městě, hodně času jsem trávila venku. Mám dva starší bráchy, což mě samozřejmě hodně ovlivnilo. Dlouho mi byly bližší takové ty klučičí věci a koneckonců i jejich společnost,“ uvádí. Jako malá měla spoustu různých zálib, ale nic z toho nebylo jejím vyloženě velikým koníčkem. „Chodila jsem na gymnastiku a na keramiku, hodně jsem lyžovala. Bavilo mě malovat a různě tvořit, ráda jsem také pomáhala mámě v kuchyni. Byla fantastická kuchařka a mně se líbilo být u toho. Jinak se mě ale rodiče nesnažili nijak formovat, něco mi plánovat, nebo mě do něčeho tlačit.“ Když se Dana rozhodovala, kam půjde po základní škole, věděla, že nechce do čistě ženského kolektivu, a proto její volba na střední průmyslovou školu stavební. „Měli jsme tam pár opravdu zajímavých učitelů, jejichž hodiny byly naprosto něco jiného, než bylo tehdy za komunismu standardní. Nenutili nás do takového toho slepého biflování, ale snažili se v nás probudit zájem o jejich předmět. Celkově tam fungovala velká svoboda a kreativita a myslím, že mi to dalo hodně i kromě učení,“ dodává. Po maturitě se hlásila na Fakultu architektury ČVUT v Praze, nicméně neúspěšně, druhá varianta, a to stavební fakulta na téže škole jí už vyšla. „Byl to spíš nápad mých rodičů, kteří usoudili, že by byla škoda, abych nešla na nějakou vysokou, když jsem tak dobře udělala přijímačky. Ale podle toho to také dopadlo. Po roce studia, které mě absolutně nebavilo, jsem si řekla, že už tam nebudu marnit svůj čas.“
Životní náhody
Nějakou dobu pak Dana prodávala na Karlově mostě grafiky, později pracovala v prodejně s luxusním nábytkem, kde také pomáhala navrhovat interiéry. Tam se seznámila s designérkou Bárou Škorpilovou, přes kterou se dostala do redakcí časopisů Harper‘s Bazar a Cosmopolitan. Původně psala články o designu, záhy však dostala nabídku připravovat stránky o vaření. „Uměla jsem sice vařit, ale s foodstylingem jsem neměla vůbec žádné zkušenosti. Ale protože jsem člověk, který se vrhá do věcí po hlavě, řekla jsem ano. A už po pár výstupech v časopisech mě začaly oslovovat reklamní agentury na individuální zakázky a já mohla odejít ze světa módních časopisů, který se mnou příliš nerezonoval. “ Práce foodstylistky Danu nesmírně bavila a poznala díky ní spoustu zajímavých lidí i míst po celém světě. Postupem času se tento životní styl, při kterém byla prakticky neustále na cestách a natáčení, začal podepisovat na jejím zdraví. „Bylo mi čtyřicet a v podstatě jsem před každou zakázkou v zahraničí onemocněla. Jenom jsem pomyslela na letadlo a už jsem měla horečku. Kdybych tehdy neměla dvouletého syna, pro kterého jsem chtěla fungovat, asi bych se dál ničila workoholismem a určitě bych to dotáhla k nějaké chronické chorobě. Navíc jsme si tehdy s mým mužem přáli druhé dítě, což se i kvůli mým zdravotním potížím nepodařilo,“ vzpomíná. Došlo jí, že musí ve svém životě zvolnit, ale nevěděla, kde začít. Odpověď jí přinesla opět náhoda, a to v podobě systemických konstelací pod vedením Zdeňky Tuškové, přímé žačky psychoterapeuta Bertha Hellingera, který tuto metodu vytvořil. „Řekla mi o nich moje kamarádka, já jsem na ně šla a moc jsem nepřemýšlela o tom, jak metoda funguje. Možná i proto byl můj první dojem, při pouhém pozorování, víc než zvláštní. Říkala jsem si, že to je snad nějaká parta neurotiků, co si hraje na divadlo... V té době jsem byla navíc těžce racionální člověk, který na něco podobného nevěřil. Jakmile jsem se ale účastnila konstelace přímo, ohromila mě síla, jakou působí i Zdeňčino vedení. Nakonec mě už tenhle jediný zážitek pomohl nasměrovat tam, kde jsem teď.“
Vážný úraz - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 2.
