Irena (28) z Pozořic s rodinou - Mají domov důchodců pro psy!
V Pozořicích na Brněnsku žijí v rodinném domě tři vzácné ženy. Irena Teplá (28), její maminka Lia Teplá (55) a babička Marcela Trhlíková (79). Mimořádné jsou tím, že se časem vzdaly svého pohodlí a starají se o staré, dlouhodobě nemocné, handicapované a zdravotně postižené pejsky. A není to péče vůbec lehká.
„V našem domě nesměli nikdy pobývat žádní pejsci. Pradědeček zde měl jako lékař ordinaci. Prababičce zase vadily psí chlupy. Později si pejska chtěla pořídit moje máma, byl to její celoživotní sen, ale taky to měla zakázané. To se však začalo měnit v době, kdy jsem byla v první třídě. Tehdy jsme zachránili psa Benečka. Někdo ho vyhodil na ulici. Byla to klasická vesnická směs,“ začíná své vyprávění Irena Teplá. Náhled na psa v rodině se postupem času měnil a před jedenácti lety Irenu napadlo, že by si mohli pořídit ještě jednoho pejska. „Chtěli jsme nějakého adoptovat, abychom udělaly dobrý skutek. Našla jsem tehdy v útulku Přímětice u Znojma ročního Cvrčka, bílého křížence pudlíka s bišonkem. Měl plno šrámů, zažil hlad, žízeň, pořád spal u misky s vodou, bál se usnout. Už tehdy jsem cítila, že bych takovým pejskům, kteří to potřebují a zažili něco špatného, chtěla pomáhat.“ A tak i díky pochopení maminky a babičky se začali do rodiny stěhovat další staří, handicapovaní a opuštění pejsci.
Dojemné příběhy
Irenin domov pro pejsky obývají dnes staří, nemocní, handicapovaní, problémoví či jinak znevýhodněni pejsci, které lidé už nechtějí. Proto mu občas říkají domov důchodců pro psy. Časem došlo i na spolupráci s útulkem brněnských městských strážníků. „Tam jsem si našla i čtyřletého Vilíčka. Měl smutný osud. Před útulkem patřil bezdomovcům, kteří s ním měli ty nejhorší plány. Nikdo ho z útulku dlouho nechtěl, takže jsme si ho vzali k sobě. Mysleli jsme si, že bude žít jen pár měsíců, ale je tady pořád. Má úžasnou povahu. Už trochu trpí demencí, ale je to takový andílek. Pozitivní pejsek, kterému hrozně lidé ubližovali, přesto nepřestal věřit a vždy miloval život,“ popisuje Irena. I když práce s takovými pejsky není vůbec jednoduchá, od příchodu Vilíčka bylo ženám jasné, že si budou brát k sobě domů staré pejsky i proto, že z něj šla směrem k nim úžasná zpětná vazba. „Adoptovat si starého pejska je ten nejkrásnější pocit na světě. I když máme i problémové, kteří mě mnohdy štvou, nebo nás pokoušou. Třeba kvůli jorkšírovi Kubíčkovi jsem musela dělat maturitu až na podzim. Prokousl mi totiž ruku, se kterou jsem šla na operaci,“ pokračuje Irena. Dnes se společně s mámou, kterou navíc trápí vážná nemoc, babičkou a nyní už i se svým přítelem Zdeňkem starají o 23 pejsků, a to z celé republiky! O takovém počtu se před léty rodině bydlící naštěstí v prostorném rodinném domě ani nesnilo. Se svými svěřenci prožívají mnoho krásných i dojemných chvil. Takový případ byl i Moula. „Přivezli jsme si ho z útulku brněnské městské policie, když vážil 53 kilogramů. Neměl přístřešek, byl bitý řetězem, měl edém plic. Žije u nás přes dva roky a už je v pohodě,“ prozrazuje Irena s tím, že trvalo dlouho, než si pejsek u nich zvykl. „Moula dnes sice zaštěká, zavrčí, ale spíš zkouší ze sebe pustit hrůzu. A mezi ostatními pejsky si hraje na frajera. Měl v sobě obrovskou nedůvěru, strach. Dlouho trvalo, než uvěřil tomu, že ho máme rádi. Nyní je neuvěřitelně laskavý. Když nám nějaký pejsek umře, tak je k němu citlivý. Jde třeba k mrtvému tělíčku a něžně ho olízne. S pejskem se tak loučí,“ dodává.
Velké náklady - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 1.
