»Ajťák« Tibor (29) - Sny se plní, když si za nimi jdete!
K hudbě tíhl od dětství a už odmala si přál stát se dirigentem. Za svým snem si jde sice Tibor Engler (29) poněkud oklikou, ale alespoň se nedá říci, že by měl nudný a jednotvárný život. Je vystudovaný inženýr, pracuje na pozici IT bezpečnostního výzkumníka, působí jako klavírista v profesionálním orchestru a dělá asistenta produkce ve světoznámém nahrávacím studiu. Navíc se rozhodl, že vystuduje další střední školu a zorganizuje velké filmové koncerty. Na jednoho člověka až neuvěřitelné…
Tibor se narodil na v Košicích na východním Slovensku, kde žil až do svých devatenácti let. Z vyloženě umělecké rodiny sice nepochází, ale už odmala velice tíhl k hudbě a toužil stát se dirigentem. „Otec sice hrával na klavír, ale povoláním je soudní znalec v oboru stavebnictví. Mamka je pro změnu psycholožka, takže ani nevím, kde se to ve mně vzalo. (smích) Nicméně vyrůstal jsem ve velmi kultivovaném motivujícím prostředí, což mi dalo hodně po všech směrech,“ vzpomíná. Hudební vlohy začal projevovat už ve čtyřech letech, kdy se ujal elektrického piana, které bylo původně pro jeho sestru. Asi o rok později ho rodiče přihlásili do Základní umělecké školy, kam ho však kvůli nízkému věku nepřijali. „U přijímacích zkoušek ale byla jedna paní učitelka, která ve mně zřejmě viděla talent a nabídla mi soukromé hodiny. Chodil jsem k ní během celé základní školy a pak, když jsem byl na střední, vzala mě pod sebe do »zušky«, kde už jsem hrál s orchestrem.“ Kromě hudby se asi od deseti let věnuje tenisu, ale nikdy prý nebyl soutěživý typ, takže ho bere spíš jako odreagování. Další jeho zálibou byla informatika, která ho dodnes také primárně živí. „Po základní škole jsem uvažoval o konzervatoři, ale rodiče mě přesvědčili, že bych měl nejdřív získat nějaké dobré všeobecné vzdělání s tím, že hudbu můžu studovat kdykoliv později. Takže jsem se šel na gymnázium do matematické třídy,“ vysvětluje. Po maturitě se hlásil do přípravného ročníku na Vídeňskou akademii umění na dirigování, což mu kvůli velkému přetlaku zájemců nevyšlo, takže musel přijít na řadu náhradní plán. Jeho volba nakonec padla na studium informačních technologií na ČVUT v Praze. „Informatika mi šla vždycky velice dobře, navíc jsem ji bral jako takovou dobrou pojistku do života, kdybych se hudbou neuživil. To se koneckonců ukázalo jako dobrý tah, protože nyní pracuji jako výzkumník v oblasti IT bezpečnosti, což je mým hlavním zdrojem příjmů.“
Cesta na pódium
Hudby se však nechtěl vzdát, a tak hledal způsoby, jak se jí věnovat i nadále. „Už na začátku studií na vysoké škole jsem oslovil Pražský filmový orchestr, jestli nehledají klavíristu. A vyšlo to. Jde sice o poloprofesionální orchestr, ale na velmi vysoké úrovni, a pro mě bylo zásadní, že se specializují na koncertní provedení filmové a seriálové hudby, kterou miluji už od dětství,“ vysvětluje. Velký zlom v jeho hudební kariéře nastal před necelými šesti lety. „Někdy v polovině roku 2017 jsem začal po Praze vídat reklamy na Planet Earth II Live in Concert, což je dokumentární film od BBC s hudbou Hanse Zimmera. Zjistil jsem se, že to mají hrát Filharmonici města Prahy, a udělal jsem věc, která je pro mě typická – napsal jsem jim je, zda nehledají klavíristu. Dlouho se nic nedělo, až pár dní před koncem roku mi z produkce »filharmoniků« zavolali, jestli bych s nimi šel hrát na syntezátor během turné Planet Earth po Skandinávii. Samozřejmě jsem neodmítl,“ vzpomíná s tím, že to pro něj byl nejen nezapomenutelný zážitek, ale také skok z poloprofesionálního hraní do »nejvyšší ligy«. Rok na to bylo v plánu další turné série BBC, Blue Planet II in Concert, a Tibor doufal, že bude mít tu čest opět si v orchestru zahrát. Jenže se ukázalo, že se počet klávesistů zredukoval, a není pro něj místo. „Pomalu jsem se smířil s tím, že z toho tentokrát nic nebude. A když jsme zrovna seděli s přítelkyní v autobusu směr Berlín, kde měl být za dva dny jeden z koncertů turné, který jsem alespoň chtěl vidět, volala mi produkční s nabídkou. Jestli bych si nechtěl odehrát právě tento koncert a pak ještě dalších osmnáct, protože jim onemocněla klavíristka.“ Do Berlína tehdy s přítelkyní sice ten večer dorazili, ale hned druhý den ráno odjeli zase do Prahy a už další den Tibor vyrážel s orchestrem zase zpět do německé metropole. „Díky této shodě náhod jsem si mohla zahrát třeba právě v Mercedes-Benz Areně v Berlíně nebo v O2 Areně v Londýně. A vážím si toho o to víc, že šlo o projekt, který není jen komerční, ale má určitý environmentální přesah,“ doplňuje. Jeho hudební kariéra se tak mohla slibně rozjíždět, jenže přišla pandemie covidu a všechny další koncertní aktivity, kterých se měl zúčastnit, byly zrušeny. Mezitím také dostudoval a najednou se ocitl na rozcestí, kdy si říkal, že pokud teď v hudbě nenaváže tam, kde skončil, asi mu zůstane jen to IT, což si úplně nedokázal představit. „Oslovil jsem proto produkční z orchestru, jestli by mi neporadila, co dál. Ona mě pozvala hned na druhý den do nahrávacího studia Smečky Studio Music, což pro mě bylo zásadní.“ Díky tomuto setkání se seznámil nejen s paní profesorkou Němcovou, která učí na pražské konzervatoři dirigování, ale začal také působit ve studiu ve Smečkách jako asistent. Právě v tomto studiu, které patří ke světoznámým, vznikají mimo jiné také soundtracky k nejnovějším filmům, ať pro Netflix, HBO či Disney.
Další směr - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 6.
