Zdeňka Šíp Staňková (39) nejen o tom, proč preferuje u své dcery i obecně domácí vzdělávání...
Tendence vymanit se ze zavedeného systému ve společnosti v sobě měla Zdeňka Šíp Staňková (39) odjakživa, jen je neuměla pořádně uchopit. Až s příchodem vlastních dětí začala postupně svým pocitům naslouchat a také podle nich jednat. Od roku 2012 je součástí iniciativy Svoboda učení, píše Blog Děti jsou taky lidi a přednáší o domácím vzdělávání a právech dětí.
Zdeňka pochází z Prahy, často však pobývala u prarodičů v Holešově u Kroměříže. Kousek odtamtud, na zámku v Přílepích, kde bývala porodnice, přišla na svět. „Máma už tehdy žila v Praze, ale na Moravu odjela porodit. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala jen s ní, bývala jsem v Holešově často. Vozila mě tam, i když jsem byla nemocná, aby mohla do práce,“ uvádí. Na školní léta nevzpomíná v dobrém. Byť patřila k hrstce dětí, které už uměly před nástupem číst, psát i počítat, paradoxně jí to dělalo problémy. „V první třídě jsem se vyloženě nudila, nedávala jsem pozor. Třeba při češtině jsem si četla dopředu, a když mě učitelka vyvolala, nevěděla jsem, kde jsme, za což jsem dostala špatnou známku.“ Celkově ale byla u učitelů na prvním stupni oblíbená, platila za jedničkářku. Fakt, že pro některé spolužáky byla za »šprtku«, neřešila, nebo spíš nevěděla, jak se k tomu postavit. Rozčarování přišlo na druhém stupni, kdy se v některých předmětech zhoršila. „Najednou jsem neměla samé jedničky a učitelé mi dávali najevo, že jsem je zklamala. Už tehdy mi přišlo nespravedlivé, že mě nehodnotí podle toho, jaká jsem, ale jestli vyhovuji tomu, co mám v určitý čas umět. Samozřejmě jsem na to reagovala rebelanstvím, což se neobešlo bez následků.“ Když si dnes připomene léta své povinné docházky, vybaví se jí atmosféra strachu, škatulkování dětí, soutěživost mezi spolužáky a pocit, že když nemá samé jedničky, je k ničemu. A také někteří arogantní učitelé a jejich poznámky typu »dlouhé vlasy, krátký rozum«, kvůli kterým se ve dvanácti letech vzdala dlouhé hřívy a nechala se ostříhat nakrátko.
Proti systému
Po základní škole nastoupila na gymnázium, ale brzy zjistila, že jí studium nevyhovuje. Vrátila se proto do deváté třídy, která ještě nebyla povinná. „Celý ten rok byl špatný. Všichni mi dávali najevo, že jsem divná, když se nedokážu vyrovnat s požadavky systému. Dneska zpětně vidím, jak může být běžné školství pro některé děti devastující. Sama jsem z toho měla traumata,“ přiznává. Nakonec odmaturovala na obchodní akademii, ale jak říká, šlo jí jen o to, aby měla černé na bílém, že dostudovala. Pár let po škole se vdala a v roce 2002 porodila syna Daniela. S manželem byli mladí rodiče a nebyli si jistí, jak svého prvorozeného vychovávat. Přebírali tedy názory okolí. „Když šel syn ve čtyřech letech do školky, nastalo peklo. Každé ráno, téměř dva roky, bylo poznamenané jeho pláčem. Všichni mě ale ujišťovali, že si musí zvyknout. Vždyť, co by pak dělal ve škole. Dneska bych ho tam neposílala, ale tehdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.“ Vzhledem k tomu, že byl Daniel velice bystrý a v mnohém předčil své vrstevníky, začala Zdeňka hledat informace o chytrých dětech. To ji dovedlo do Centra nadání při Mense, kde jí psycholožka doporučila najít pro něj školu, která má program práce pro mimořádně nadané děti. Jediná, které připadala v úvahu, a do které syn nakonec chodil celých devět let, byla v Praze. „Z prezentace školy jsme byly nadšení. Nadané děti většinu času trávily v kmenové třídě, jen na předměty, v nichž byly napřed, měly oddělené hodiny, učební program byl skvělý… Dalo nám to mylný pocit, že jsme pro syna udělali to nejlepší.“
Pročzměnila svůj přístup? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 37.