Pavlína z Brna se ve volném čase potápí - Na dně hledá klid...
Odmalička měla ráda přírodu. Později zlézala hory a závodila na kajaku. Před deseti lety se Pavlína Langerová stala vášnivou potápěčkou. Nejraději pod hladinou proplouvá jeskyněmi, potápěla se k lodním vrakům a objevuje na Orlíku i Slapech příběhy zatopených vesniček a památek. Jak se mladá žena, civilním povoláním majitelka vzdělávací agentury se zaměřením na komunikaci a marketing, ke svému, pro ženu neobvyklému koníčku dostala?
„Rodiče měli rádi přírodu, a tak jsme jezdili každou možnou chvíli pod stan. A také jsem ráda lezla po horách. Nebylo to ovšem jen o horách, ale také o lidech, kamarádství a správné partě. V té době jsme zdolávali především Moravský kras a vrcholem našeho dobývání vrcholků byly Vysoké Tatry, protože o Alpách jsme si tenkrát mohli nechat zdát,“ začíná své vyprávění Pavlína, která tedy měla dobrodružnou povahu už od mládí. Ještě za socialismu se s kamarády rozhodli pro zdolání hor na Pamíru, jenže nebyli v Socialistickém svazu mládeže, a tak odjet oficiálně do tehdejšího Sovětského svazu nemohli. „Nezbylo nám nic jiného než si vyrobit schvalovací razítko z brambory, k tomu jsme rusky dopsali, že jsme vysokoškoláci a míříme do Kyjeva na brigádu. Kamarádka na poslední chvíli onemocněla, takže jsem do Fanských hor v Tádžikistánu, předhůří Pamíru, vyrazila na dva měsíce s jejím bratrem a jeho čtyřmi kamarády, štanglí salámu, polévkami v sáčku a konzervami s lančmítem,“ vzpomíná s úsměvem Pavlína.
Poprvé pod vodu
Od lezení po horách nebylo daleko k dalšímu adrenalinovému sportu – ježdění na kajaku. Pár let po pamírském dobrodružství se totiž Pavlína vydala s kamarádem lézt na Kružberk. Jenže pršelo, a tak její parťák přišel s náhradním programem. Prý půjdou na lodě. „Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Posadil mě do kajaku, odstrčil od břehu a řekl: Jeď! První den to nějak šlo, takže jsem nabyla dojmu, že všechno zvládnu. Jenže jsem se převrátila a potom si už jen pamatuji, že mě nějací lidé vytáhli z vody. Přesto mě to neodradilo,“ líčí Pavlína své začátky. K potápění se dostala také náhodou, přes kamarádku, jejíž manžel chtěl, aby si udělala kurz. Jenže ona měla strach, a tak vzala s sebou Pavlínu, aby jí byla aspoň na suchu oporou. „Nejdřív jsem si u bazénu jen četla. Pak jsem si šla ale zaplavat, načež mě jeden z instruktorů začal do potápěčského vybavení soukat. Nebránila jsem se. Říkala jsem si, že ví, co dělá. Pod vodou jsem ale vůbec netušila, co po mně chce, a vynořila se. Dotyčný byl překvapený z toho, jak jsem se zachovala. Když se dozvěděl, že nejsem z potápěčského, ale kanoistického oddílu, odbyl mě slovy, že by mi potápění stejně nikdy nešlo. To mě naštvalo, takže jsem si šla hned pro přihlášku,“ směje se Pavlína.
Jsou jeskyně nebezpečné? Co s skrývá pod hladinou přehrad? A jaký je její sen? To a mnohem více se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 16.