Věra (89) se ve 14 letech stala vojínem a bojovala u Dukly!
Věra Biněvská-Holubevá (89) byla jednou z těch statečných dívek, které i přes svůj nízký věk narukovaly, společně s maminkou a starší sestrou, do armády a zúčastnily se mnoha vojenských operací. Ve svých 14 letech se stala nejmladší radiotelegrafistkou v československé samostatné vojenské jednotce pod velením Ludvíka Svobody. I když dlouho nechtěl o jejím vstupu do armády ani slyšet, nakonec se zúčastnila i těžkých bojů na Dukle.
Věra Holubevá, rozená Biněvská, přišla na svět v září 1929 v ukrajinské Umani, přestože její početná rodina žila na Třeboňsku. Před vyhlášení samostatného Československa v roce 1918 totiž jezdívali Češi pracovat na Ukrajinu, a tak Věřin dědeček byl zaměstnaný jako správce hospodářství u knížete Sangušky. Rodina za ním jezdila na návštěvu. Věřina maminka, tehdy ještě bezdětná, tu byla v době vypuknutí ruské revoluce. Chtěla se urychleně vrátit do vlasti, ale onemocněla tyfem a musela na Ukrajině zůstat. Nakonec se s manželem rozhodli usídlit tam natrvalo. Zde se narodily i jejich tři děti – Mikuláš, Vanda a nejmladší Věra. V roce 1934 však Věřin tatínek i bratr zemřeli na tuberkulózu. Aby své děti nějak zaopatřila, vdala se Věřina maminka o dva roky později znovu. Brzy nato se Věře narodil nevlastní bratr Mirek, který dodnes žije v Praze. „Na Ukrajině se nám nežilo dobře, hlavně jídla bylo málo. Byla tam s námi i maminčina sestra s manželem, který byl Polák a jako cizince ho zavřeli a tetu vystěhovali s dětmi do Kazachstánu. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, tak jsme raději utekli pryč,“ začíná vyprávění Věra. Krátce před vypuknutím druhé světové války se tak rodina raději přestěhovala do Koltubanky, železničního uzlu vzdáleného 25 kilometrů od Buzuluku. Tam se také Věra poprvé setkala s válečnými hrůzami. „Tam nás zastihla i válka. Dozvěděli jsme se o ní z rozhlasu až v době, kdy Německo přepadlo Sovětský svaz. Všechno jídlo z obchodů okamžitě zmizelo, dalo se koupit jen drahé na tržnici. Přes Koltubanku převáželi vážně zraněné vojáky do Kazachstánu a Uzbekistánu. Na naší železniční stanici s nimi vlaky čekaly na přesměrování i hodiny. My, děti, jsme jim z nádražní budovy nosily vařící vodu, aby si mohli udělat aspoň teplý čaj. Povídali nám na oplátku o frontě, co vše hrozného s nimi fašisti dělali,“ líčí Věra.
Svoboda mi dával bonbóny
V roce 1942 zaslechli v rádiu výzvu o možnosti vstoupit do nově se formující československé samostatné vojenské jednotky pod velením Ludvíka Svobody v Buzuluku. Tehdy dvanáctiletá Věra tam s rodinou přijela jako jedna z prvních. Bydlela ve velitelském domě Ludvíka Svobody, s výjimkou Vandy, které už bylo16 let, a tak ji přijali do armády okamžitě. S ostatními vojáky žila v kasárnách. „Sice absolvovala nejdříve kurz zdravotní sestry, ale při střelbě prokázala tak skvělé výsledky, že ji přeškolili na odstřelovačku. S Marií Ljalkovou-Lastoveckou byla naší nejúspěšnější snajperkou. Když měla Vanda volno, tak za námi chodila. Já jsem denně potkávala Ludvíka Svobodu a žadonila u něj, že bych chtěla taky za sestrou do kasáren. Odpovídal, že jsem ještě malá, ani prý pušku neudržím, ale jakmile jsem ho znovu potkala, tak jsem postavila na špičky a zase: Pane podplukovníku, podívejte se, jak jsem už vyrostla, udržím pušku, naučím se střílet a zabiju Hitlera. Pokaždé se tomu zasmál. Dával mi raději bonbóny,“ usmívá se Věra, která v té době alespoň pomáhala mamince a starala se o pětiletého bratříčka.
JAK SE VE 14 LETECH STALA VOJÍNEM? To a ještě více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 9.
