Žaneta (38) ze Záhostic na Táborsku na farmě chová velbloudy!
Vystudovala hotelovou školu, ale cesta do Austrálie, kam se jela původně jen zdokonalit v angličtině, jí zcela změnila život. Žaneta Krátošková (38) si tam totiž našla práci na farmě s velbloudy. Před jedenácti lety je potom začala sama v Záhosticích na Táborsku chovat. Dnes jich vlastní třináct a k tomu má i šest lam. Jaká je práce s exotickými zvířaty? A co všechno s nimi odvážná žena zažila?
Když Žaneta vystudovala hotelovou školu v Praze, její maminka si přála, aby v metropoli zůstala a v budoucnu si třeba i otevřela vlastní restauraci. Dívka však matčinu radu neposlechla. „Na škole mi moc nešla angličtina, takže jsem se rozhodla se ji lépe naučit jako aur pair v Anglii. Odtud vedly moje kroky do Austrálie, kde jsem ve zdokonalování jazyka během půlročního studentského víza pokračovala. Ale turistické vízum mi platilo ještě další půlrok, a tak jsem se rozhodla, že procestuji aspoň část Austrálie autobusem,“ vzpomíná Žaneta, která během cesty navštívila velbloudí farmu nedaleko Alice Springs, kde si nakonec našla práci. „Tehdy jsem o těchto zvířatech nevěděla vůbec nic. Ani to, že jsou jednohrbí a dvouhrbí,“ usmívá se Žaneta, která se na farmě postupně naučila o velbloudy starat. Dokonce později dostala možnost se zúčastnit také 400 metrů dlouhého dostihu Camel cup, který dokonce dokázala vyhrát. „Byla to zásluha především velblouda, který opravdu běžel hodně rychle. Stačilo na něj jen sednout a cválat. Šlo o nepopsatelný adrenalin. Do té doby jsem ani netušila, že se dá na nich jezdit a na co vlastně mají hrby. Byla jsem prostě absolutní velbloudí analfabet,“ přiznává Žaneta. Její kolegové z farmy viděli, že Žanetě velbloudi přirostli k srdci, a tak jí radili, aby si domů nějakého divokého přivezla. „Řekla jsem jim, že je sice krásné, že by mi ho třeba i pomohli chytit, ale jak bych ho tak asi dostala domů. Neviděli v tom však žádný problém. Prý na něm mohu odjet. Nic pro ně nebylo prostě nemožné,“ směje se dnes chovatelka.
Past na rodiče
Po návratu z Austrálie sice Žaneta nějakou dobu pracovala v restauracích, ale po velbloudech se jí stýskalo, a tak se časem po nějakém na prodej začala poohlížet. Pročítala inzeráty, poptávala se všude možně. „Všechno má svůj čas. Když ho necháte plynout a nasloucháte mu, tak nějak vycítíte, co přichází. A mě v tu dobu něco uvnitř oslovilo tak, že jsem si velblouda prostě musela pořídit. V inzerátu se jeden na prodej nakonec opravdu objevil. Bydlela jsem tehdy ještě v nedalekém Bítově s rodiči, kterým jsem nejdříve oznámila, že si koupím koně. Jejich odpověď byla jasná: Žádného si pořizovat nebudeš! Na to jsem odvětila, že si tedy koupím velblouda. Maminka to brala jako vtip, že toho si klidně pořídit mohu. Jak potom všichni koukali, když jsem s nimi domů přijela doopravdy,“ vypráví Žaneta, která si velblouda nabízeného k prodeji jela prohlédnout k jednomu z českých cirkusů. Mohla si vybrat jednoho ze tří nabízených. Nakonec je koupila všechny. A to takový jeden velbloud přišel tehdy na více než sto tisíc korun. Jenže velbloud je stádové zvíře, a tak prý nemohlo zůstat u jednoho. Psal se rok 2007 a Žaneta začala s chovem…
Farmářské začátky
Nějaké zkušenosti s velbloudy si sice Žaneta přivezla z Austrálie, přesto se měla stále co učit. Začátky byly hodně těžké. Absolvovala kurzy výcviku koní, kteří se nejen svým chováním velbloudům hodně podobají, strávila desítky hodin nad odbornými publikacemi. „Prakticky hned, co jsem si velbloudy přivezla, mě jeden z nich pokopal, protože já byla nervózní z něho, on ze mě i z nového prostředí. Dalších 14 dnů jsem tak kulhala. I další velbloudi mě zpočátku také pokousali nebo poplivali. Kolikrát jsem si řekla, že to nezvládnu, nenechám se přece zabít. Naštěstí jsem to nevzdala a krůček po krůčku jsem získávala další a další zkušenosti i jejich důvěru,“ vypráví Žaneta, která si nakonec k velbloudům pořídila i lamy. Chtěla totiž původně chovat všechna zvířata spadající do čeledi velbloudovitých. K jednohrbému a dvouhrbému velbloudovi přivedla lamu krotkou a alpaku. S lamou vikuňou a guanako si to nakonec rozmyslela. Zvířat už má prý i tak hodně. Všechna dnes chová v Záhosticích na Táborsku, kde je nabízí zájemcům o agroturistiku. Na velbloudech pořádá projížďky, brázdí s nimi po různých akcích celou republiku. Dokonce si s jedním vyšlápla i na Říp. Nabízí také velbloudí vzdělávací programy pro děti, jezdí za nimi do škol i školek. S lamami zase provozuje lamatreking. „Většina mých klientů jsou děti. Těm nejmenším vysvětluji, že dvouhrbí velbloudi jsou přizpůsobeni i na třeskutou zimu, jednohrbí mají raději teplo, ale naše klima jim neublíží. Povídám jim o tom, že tady na farmě mají po celý rok na výběr, zda chtějí zůstat ve stáji, nebo se procházet po pastvinách, že základem jejich stravy je seno a voda. Také dětem vysvětluji, že velbloudí plivnutí hrozně zapáchá, neboť se jim strava vrací se žaludeční šťávou z trávicího traktu zpět do tlamy, kde ji znovu rozmělňují. Celý cyklus se opakuje do té doby, dokud vše nestráví. A když se děti zeptají, jestli jim v hrbech nešplouchá voda, potom je nechám, aby si hrb chytly a zatřásly s ním. Zjistí tak, že v nich mají namísto vody tukovou zásobu,“ dodává chovatelka.
K čemu je velbloud vlastně dobrý a co byste měli udělat, pokjud velblouda také chcete? Čtěte v tištěném Aha!prl ženy číslo 30.
