Dcera Věry (35) z Hodic Eliška trpí mozkovou obrnou!
Lékaři dnes dovedou téměř zázraky, některým problémům však přesto nedokážou zabránit. O tom se přesvědčila i Věra Biskupová (35), když v 27. týdnu těhotenství přivedla na svět dvojčátka Elišku a Honzíka (4). Ačkoli jejich první dny provázely velké komplikace, sourozenci o svůj život zabojovali a zdálo se, že předčasný porod u nich nezanechal téměř žádné zdravotní následky. Zanedlouho si ale celá rodina vyslechla krutou diagnózu: Eliška onemocněla dětskou mozkovou obrnou.
Na začátku Věřina těhotenství se zdálo, že všechno půjde, jak má. Pak ale přišel zvrat. „Na konci 19. týdne těhotenství mi zjistili velké zkrácení děložního čípku. V nemocnici jsem podstoupila zákrok, a pak jsem ještě skoro 2 měsíce ležela v nemocnici,“ vypráví Věra Biskupová, která dvojčata nakonec donosila až do 27. týdne. Po porodu byl Honzík napojen na dýchací přístroje, Eliška je ale nepotřebovala. Vypadalo, že se vše ubírá správným směrem. Jenže následující den začala holčička krvácet do mozku. „Abych se přiznala, všechno mi to tak trochu splývá a už si moc nepamatuji, jak to celé bylo,“ vzpomíná Věra. „Vím jenom, že nám doktoři řekli, že musíme čekat. Že nikdo neví, co bude.“ Z nemocnice tak maminka se svými dvojčaty odcházela plná nejistoty. Jak velké postižení bude Eliška mít? A co celou rodinu čeká? Na to jí nikdo nedokázal odpovědět…
Cvičení je základ úspěchu
To, že Elišku zdravotní problémy neminou, bylo Věře zřejmé už od prvních měsíců. „Trvalo jí všechno mnohem déle než bratříčkovi – ať už to bylo otáčení, nebo později třeba stoupání na nožičky,“ říká maminka dvojčat, která se rozhodla, že s Eliščinými potížemi bude bojovat. „Už od propuštění z nemocnice s Eliškou třikrát denně po dobu 45 minut cvičím Vojtovu metodu. Ta nám hodně pomáhá. Myslím, že jí ve vývoji dala největší základy,“ říká. Diagnózu se Věra nakonec dozvěděla teprve před dvěma lety, krátce před Eliščinými druhými narozeninami. Rodina se tehdy ještě víc semkla a rozhodla se udělat všechno pro to, aby holčička mohla fungovat stejně jako ostatní děti. „Nejprve jsme absolvovali botox, který se šestnáctkrát vpichuje do obou nožiček,“ popisuje Věra. „Poté jsme nastoupili do pražské kliniky Axon, kde Elišku čekala intenzivní terapie. Právě tady udělala své první samostatné krůčky.“
Přes bolesti k vysněným cílům
Eliška se může pyšnit velkými pokroky. Stále ji sice trápí velká ztuhlost dolních končetin (takzvané kontraktury), díky neurorehabilitacím ale sama zvládne ujít celých 100 metrů. Cvičení je pro ni velmi namáhavé, kolikrát pláče vyčerpáním. „Naštěstí je houževnatá a chce se vyrovnat svým vrstevníkům. To ji také pohání kupředu,“ dodává pyšná maminka. O pokroky sestřičky se tak jistě zasloužil i její bráška. Podle Věry bez sebe ti dva nedají ani ránu. „Příroda vyřešila povahu obou dětí vzhledem k Eliščinu handicapu skvěle. Eliška je bojovník, všechno chce dělat sama. Honzík je zase velmi citlivý, rád vyhrává a pro pochvalu by se klidně rozkrájel,“ usmívá se Věra. A tatínek? I ten je prý k nezaplacení. „Mám velké štěstí, že je manžel přesně ten typ, co se zvládne o obě děti postarat úplně sám,“ tvrdí se smíchem Věra.
Zda pomůže operace a kolik léčba stojí peněz čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 28.
