Pokračovatelky slavného rodu Schliků pečují o symbol Českého ráje: Patří jim Prachovské skály!
Prachovské skály, úžasné seskupení pískovcových skal, lesů a cestiček, které celým územím procházejí, dnes patří třem ženám. Sestry Margareta Pospíchalová (67), Ilona Schliková (62) a jejich sestřenice Helena Zajíčková(57) je získaly po roce 1989 v restituci jako pokračovatelky dědiců původních majitelů – významného rodu Schliků.
Prachovské skály, které za dávných časů patřily do Velišského panství, získal rod Schliků v roce 1637. Během druhé světové války byla okupačními orgány na jeho majetek uvalena nucená správa. Skalní město včetně ubytovacích zařízení sloužilo pro výcvik Hitlerjugend. „Naše rodina tehdy bydlela na zámku v Jičíněvsi, jehož prostory později sloužily převážně jako hospodářské budovy s kancelářemi,“ říká Margareta Pospíchalová (67), jedna ze spolumajitelek Prachovských skal.
„Celé panství patřilo Schlikům až do převratu v roce 1948. Tehdy komunisté veškerý majetek zabavili. Naši rodinu vystěhovali z hodiny na hodinu do fořtovny bez oken v Jičíněvsi. Část rodiny zde žila do roku 1968, kdy mnozí odešli k příbuzným do zahraničí. Třeba strýci Jindrovi byl v Rakousku svěřen maltézský zámek se správcovstvím větším, než je dnešní Morava. Po roce 1989 přesídlil do Prahy, kde působil jako velkopřevor. Naši rodiče ale přebývali v Jičíně v babiččině bytě o velikosti 1+1, kde jsme se později i my dvě narodily,“ vzpomíná druhá spolumajitelka Ilona Schliková.
Když soudruzi usoudili…
Už na základní škole obě dívky pocítily, co si většina ostatních o jejich šlechtickém původu myslí. Učitelé je jejich spolužákům předhazovali jako ty, které jiné jenom vykořisťují. „O našem původu se doma nikdy nemluvilo. Jen jsme se setrou slýchávaly, že máme žít tak, abychom se za své chování nemusely stydět. I když náš táta byl gymnazista, musel pracovat v cihelně. Tam však ještě jako poměrně mladý dostal infarkt a soudruzi usoudili, že bude rozumnější ho zaměstnat v kanceláři. Naše máma prodávala v oděvech na jičínském náměstí, ale nesměla být lidem na očích, a tak šla foukat vánoční kuličky,“ poukazuje paní Ilona na rodinné strasti.
Jak sestry svorně tvrdí, příkoří zažily i kvůli tomu, že se rodiče nikdy nepřestěhovali jinam, kde se mohli všichni ztratit v anonymitě. „Blízko k tomu měli v roce 1969, kdy byli pozváni do Rakouska. Vlast by ale neopustili. Krátce před listopadem 89 se naše situace začala měnit k lepšímu. Máma dělala dispečerku a táta pracoval u benzinové pumpy. Byl tam celkem spokojený, boohužel zemřel ještě před revolucí,“ říká Ilona Schliková.
„Máma litovala, že se táta roku 1989 nedožil. Byl vášnivým myslivcem, ale nelovil, nesměl mít totiž v držení žádnou zbraň. Takže si to už neužil,“ dodává Margareta. Dívky jezdily s rodiči do prachovských skal ještě jako děti. V Prachově si dali nedělní oběd, do skal potom zamířili třeba na houby. Nikdy ale od rodičů neslyšely: Holky, koukejte, toto vše mohlo být vaše!
V péči klubu turistů
Restituce po roce 1989 vrátily historický majetek zpět do rukou Schliků. „O tom, že by nám mohl stát hmotné statky vracet, se jako první zmínil strýc. V roce 1993 jsme dostaly také Prachovské skály. Na dalších 10 let jsme je pronajaly Klubu českých turistů, který se o ně předešlé roky staral,“ líčí Ilona Schliková. V roce 2003 se pokračovatelky rodu Schliků ujaly i správy turistické oblasti Prachovské skály. „Přestože jsme klubu turistů s dostatečným předstihem oznámily, že s nimi smlouvu o pronájmu neobnovíme, někteří to těžce rozdýchávali. Neudělaly jsme to ale stylem, jako to provedli komunisté nám. Ti jen bouchli rukou do stolu a o osudu našich rodičů bylo rozhodnuto,“ tvrdí Margareta Pospíchalová.
Celý příběh sester čtěte v tištěném magazínu Aha! pro ženy. V prodeji je vždy od úterý, a to jen za 8,90 Kč!