Vladimíra (36) si z návštěvy Peru přivezla kromě zážitků drahé kameny, to jí změnilo život. Sekla s právničinou a vyrábí šperky!
4 fotografie
Životní cesty jsou nevyzpytatelné, a tak není vždy všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Když Vladimíra Prošková z Prahy (36) vystudovala práva, snila o tom, že bude soudkyní. Měla slibně našlápnutou kariéru. Stačila ale jedna cesta do Peru a změnil se jí život. Drahé kameny, minerály a říční perly, které zde byly na každém rohu, ji okouzlily natolik, že práva pověsila na hřebík a z koníčku se stalo zaměstnání. Začala ručně vyrábět šperky. Dnes do její galerie chodí i celebrity.
Vystudovala práva a šest let pracovala v oboru – v advokátní kanceláři, u soudu i jako podniková právnička. Její strýc byl advokát, a tak nikdo z rodiny nepochyboval, že by v budoucnu měla jít jinou cestou. „Práce byla náročná, a tak jsem hledala něco, čím bych mohla relaxovat. Nejdřív jsem četla, pak jsem potřebovala něco, čím zaměstnám ruce a vyčistím si hlavu. A tak jsem po práci začala vyrábět první šperky,“ vypráví Vladimíra. Tehdy ji však nenapadlo, že by se touto prací jednou mohla živit. Ke zlomu došlo před čtyřmi lety, kdy se s přáteli vydala na měsíční cestu do Peru. „Vždycky jsem hodně cestovala, s batohem na zádech jsem projela Španělsko i Maroko. Tehdy jsme se s kamarády shodli na Peru. Všichni jsme v té době řešili nějaké obtížnější situace a nebyli se životem tak úplně spokojeni,“ vzpomíná. K životní změně jí chyběl impulz – a ten přišel právě v Peru. Na cestu vyrazila jen s batohem a španělským slovníkem. Co ji čeká, tehdy netušila.
Kameny ji provázely všude
Nejdřív to vypadalo jen jako obyčejná dovolená, ze které se zase vrátí do právnického procesu. „Důležité pro nás byly zážitky. Ubytování ani jídlo jsme příliš neřešili. Asi ten nejzajímavější nocleh jsme měli přímo pod Machu Picchu. Spali jsme v indiánské ubytovně s domorodci na dřevěné pryčně,“ usmívá se. „Machu Picchu je jak z jiného světa, to v žádném dokumentu neuvidíte. Lamy tam mají místo sekaček na trávu, kolem vás létají kolibříci, do toho si můžete sáhnout na zachovalou svatyni, podívat se na kamenolom…,“ vypráví své zážitky. Nejrůznější kameny ji provázely všude na peruánských cestách. Na každém rohu narážela na talismany a šperky z kamínků, perliček či minerálů, na bůžky a další ruční výrobky. Na Machu Picchu na ni čekalo také několik svatyní spojených s minerály a energií. A možná i to ji dovedlo k pozdějšímu rozhodnutí věnovat se tomu, co si přála…
Cesta do hor na mule
Dovolená v Peru byla nejen dobrodružná, ale i nebezpečná. Stačí jedna chyba a už se z ní nemusíte vrátit… „Na dvoudenní túře v Andách jsem si sáhla na dno. Věděla jsem, že druhý den půjdeme nahoru a já neměla dostatek sil. Vyřešila jsem to tak, že jsem si najala indiána s mulou, který mě tou horskou stezkou vedl. Byla tma, na mule jsem nikdy neseděla a indián se s tím moc nepáral. Připásal mou mulu za svou a jeli jsme. Stezky byly úzké, pod námi propast a byly chvíle, kdy jsem nevěděla, jak to dopadne,“ líčí své zážitky. Riskantní byla i cesta v malém letadle. „Chtěli jsme se podívat na místní slavné geoglyfy, obrazce na skále. Jsou ale vidět jen z výšky. Na malinkém letišti si musíte objednat pilota a letět buď větším letadlem, které je dražší a bezpečnější, ale musí letět výš, takže obrazce jsou poměrně špatně vidět, anebo malým a méně bezpečným strojem. My letěli malým letadlem pro čtyři osoby a dva piloty, nepřipouštěli jsme si nebezpečí. Stálo to za to,“ vzpomíná Vladimíra. Chvíli po nich se však na stejném místě stala tragická nehoda – jedno z malých vyhlídkových letadel spadlo a nikdo nepřežil… Je libo uzené morče?
Během měsíční cesty nevynechali ani návštěvu pralesa. „Tři dny jsme se plavili na nákladní lodi, kterou Peruánci používají jako dopravní prostředek a spí na palubě v sítích. Jedli jsme zdejší »polopenzi« – smažené kuře a banány, umývali se pod kohoutkem s vodou z Amazonky. Návštěva pralesa ale stála za to, i když mi na lodi ukradli boty,“ usmívá se. Nejzajímavějším jídlem, které během peruánské cesty ochutnali, byla zdejší specialita – uzené morče. „Je to dobré, ale nesmíte se na to koukat,“ směje se Vladimíra. „Prodávají je tam na špejli i se zoubky a drápky, vypadá to opravdu bizarně. V Amazonii jsme pak jedli maso nejasného původu s rýží zabalené v banánovém listu, neřešili jsme to a všichni jsme to přežili ve zdraví,“ dodává.
Perly a kamínky z Limy
Cestu zakončili v Limě. „Na centrální tržnici jsem uviděla jeden obchod vedle druhého, kde se prodávaly minerály, kamínky, perličky, korálky… Všechno ve velkém. Nadchly mě sladkovodní říční perly, které v Jižní Americe mají specifický tvar. Byl tu nepřeberný výběr barev, velké množství naprosto všeho. To mě dostalo,“ vzpomíná Vladimíra. Celá malá výprava tak na závěr cesty nakoupila kamínky a perly a přivezla je k nám. A tak to všechno vlastně začalo. „Letěli jsme devět hodin zpět. V letadle padlo definitivní rozhodnutí. Že nechám být práva a budu vyrábět šperky,“ říká Vladimíra. Po návratu dala výpověď v práci. Z jejího rozhodnutí byla rodina překvapená. Zvlášť strýc advokát byl její volbou zaskočený. „Naopak tatínek mě velmi podporoval. Dokonce mi chtěl pomáhat s výrobou šperků a vést se mnou galerii,“ říká Vladimíra. „Polovina naší rodiny jsou právníci a polovina je »šmrncnutá« uměním. Tatínek byl hudebník, jeden ze zakládajících členů skupiny Mustangové,“ dodává. Hrál v kdysi populární kapele po boku Ivana Mládka, účinkoval na estrádách. „Díky němu jsem měla možnost setkat se s řadou populárních osobností – nejen s Ivanem Mládkem, ale i s Jiřím Suchým či Jitkou Molavcovou,“ vzpomíná. Tatínek, který by na krásné šperky své dcery byl hrdý, však před třemi roky zemřel…
Jak to bylo dál a co najdete ve Vladimířině pražské galerii Bijoux Nemesis? Čtěte tištěné Aha! pro ženy! V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.
4 fotografie
