Petra Janů o zesnulém manželovi: Životem jsme se prochechtali!
7 fotografií
Bude tomu osm měsíců, co ze světa odešel producent Michal Zelenka (†63), manžel zpěvačky Petry Janů (59). Zabila ho rakovina a pro Petru to byla tragická rána. Během chvilky přišla nejen o životní lásku, ale také o skvělého manažera a parťáka.
Teď, po dlouhých měsících bolesti, se konečně oklepala z nejhoršího. Na jejich milované chalupě v jižních Čechách poskytla deníku Aha! otevřený rozhovor. Poprvé promluvila také o posledním dni, který se Zelenkou – tak manželovi s láskou říká – prožila...
O MILOVANÉ CHALUPĚ
Petro, jsme na útulné chalupě, která je vaším druhým domovem. Jak jste k ní přišla?
„Manžel byl vášnivý rybář, který do jižních Čech jezdil už v dětství na ryby. Jednou jsme se vydali jen tak na obhlídku a zamilovali jsme si to na Jindřichohradecku. Pak jsme sem jezdili dlouho. Měli jsme dokonce udělanou škodu dvanáctsettrojku na kempování, projížděli se okolo Nežárky. Pak jsme zpohodlněli a řekli si, že seženeme chalupu. Jednu jsme našli, ale majitelé ji nechtěli prodat. Asi to řídil ten seshora, protože zavolal kamarád, že v lese je k mání chaloupka. Vyjeli jsme na kopeček před chalupu, uviděli starej, velikánskej javor – a bylo rozhodnuto. A už je to 26 let.“
Ten dům má velmi zvláštní historii, že?
„Bývala to kaple patřící ke kostelu z 11. století. Ten je výš a také už není kostelem. Černínové (šlechtičtí majitelé panství – pozn. red.) ho odsvětili a udělali tady z toho lesní hospodářství. Tam, co byl v kapli oltář, mám ložnici. Je na východ. První sluneční paprsky mě ráno polechtají na nose a jsem vzhůru.“
A co nějaká tajemná místa, strašení?
„U souseda pana nadlesního byl senzibil. Prošel to i u nás a řekl, že pokud by tu nějaké síly byly, nemusíme se bát, protože místo je hodně promodlený. Můj muž jednou přijel z chalupy s tím, že nad postelí viděl ducha a že to bylo takové hodné světlo. Upřímně, já si myslím, že to světlo pramenilo spíše z konzumace »rumu plachetnice«. (usměje se) Ale nechala jsem ho při tom, rád to vyprávěl.“
O SMRTI MANŽELA
O manželovi mluvíte moc hezky. Co vám v těžkých chvílích, když navždy odešel, pomáhalo nejvíce?
„Většinou to byla muzika. Je to senzační terapie. Fanoušci chodí a říkají, jak jim moje hudba pomáhá. A netuší, jak strašně moc to pomáhá i mně. Dobíjí mi baterky, když přijdou, zazpívají se mnou, tleskají. To mi pomohlo i ve chvíli, kdy jsem o Michala přišla. Lidé mi vlastně pomohli přežít.“
Co poradit ženám, které se ocitnou ve stejné situaci?
„Nedá se radit. Každý to prožívá jinak, každý se z toho dostává jiným způsobem. Snažím se na Míšu vzpomínat s láskou, vybavuji si všechny ty bezvadné chvilky. Byla s ním velká sranda. Moc mu za to děkuji, protože jsme se tím životem vlastně prochechtali! Byl by otrávený, kdybych brečela a užírala se. Nesnášel ženské slzy. Říkal, že ženy nemají brečet, protože chlapi nevědí, co si s tím mají počít.“
Vzpomínáte občas i na váš poslední společný den?
„V den, kdy zemřel, jsem měla dvě vystoupení. A jsem za to vděčná, protože on zemřel doma a já jsem tam nechtěla být. Takže jsem jela a zpívala lidem. Oni mi strašně moc pomohli.“
Hádali jste se také někdy?
„Jako v každé rodině, ale vždy jen kvůli totálním blbostem. Nesnášel konflikty, chtěl je hned řešit. Já jako znamení Štíra jsem měla kdysi potřebu si takové ty křivdičky dusit v sobě a koukat na ně ze všech stran. On jako Beran byl ten, který, když jsme se štěkli, přišel, jaká to byla blbost hádat se.“
Takže žádné velké karamboly?
„Při velkých karambolech jsme spolu drželi jako přikovaní. Toho jsem si na něm vážila. Také dnes kvůli němu umím říct, že mi něco vadí. Naučila jsem se říkat ne, a to je někdy strašně důležité.“
Radíte se s ním třeba i dnes, když si nevíte rady?
„Spíše mu, když jsou nějaké organizační karamboly, nadávám, že mne v tom tady nechal. Že to byla křivárna, co já asi tak mám dělat.“ (usmívá se)
Jak je to s chystaným stěhováním z vašeho pražského bytu?
„Nerada bych o tom dopodrobna mluvila, nechci nic zakřiknout. Je to ve fázi jednání. Ale stěhovat se chci. Ten byt je na mne opravdu velký. Nechci v něm být i proto, že Míša odešel ze světa právě tam. Chci se znovu nadechnout – v novém bytě, s novým nábytkem. To ale neznamená, že bych manžela vypustila z paměti. Naopak! Víte, je důležité, že když v životě třeba přijdete o všechno, tak to důležité, co vám nikdo nevezme, jsou vzpomínky. A já vzpomínám jen na to hezké, co jsme spolu osobně i profesně prožili.“
O SKVĚLÉ FIGUŘE
Nedávno jste odhalila fotky z dovolené a všichni zbledli závistí. Jak to děláte, že tak skvěle vypadáte?
„Hlavně to neřeším, Mám to jako styl života. Každý ví, co by měl dělat pro to, aby vypadal slušně a k světu. A že se to nedaří, to ať si najde sám v sobě. Nebudu říkat, že se má jíst zdravě, že se má cvičit, dlouho spát a neponocovat. Prostě žiju tak, jak žiju, snažím se vypadat slušně. A když to má odezvu, těší mne to.“
Byly i nějaké závistivé reakce na ty fotky, třeba od kolegyň?
„Ne, to bylo naprosté ticho. (směje se) Zato od pánů, které jsem déle neviděla nebo se potkáváme velmi sporadicky, jsem dostala obdivné esemesky. Bylo to docela příjemné.“
Takže nějaké vyvařovací orgie asi nepořádáte.
„Naopak! Když mám na chalupě více lidí, ráda pro ně vařím a pořádám právě ty gurmánské orgie. Já to tedy vesměs nejím, zato jsem ráda, když jim chutná. Oni pak leží na trávě, funí a já jsem šťastná. Peču kačenky, dělám ptáčky na smetaně, zvěřinový gulášek. Cha, cha, prostě krása.“
Když nemusíte a neděláte tzv. nic, co na chalupě děláte nejraději?
„Kdo měl chalupu, ví, že nikdy není hotovo. Práce je pořád dost. Je ale báječné, že v podstatě nemusíte nic. V Praze mám itinerář napsaný od rána do večera a pořád mám vrtuli u zadku. Ale na chalupě je na všechno dost času. A buď se mi chce, nebo nechce. A já když nemusím, udělám nejvíce práce. Mám skleník, pěstuju okurky, rajčata, nějaké bylinky.“
O to všechno se dříve staral váš manžel?
„Michal právě často lítal, kutil a já jen podle zvuků identifikovala, kde zrovna je. Protestovala jsem pak tak, že jsem si doprostřed zahrady dala lehátko, četla si brakovou literaturu, umíchala dlouhý drink a Michal kolem chodil a makal. A já se nedala a byla neoblomná. (směje se) Ale tím, jak člověk stárne, ho už tolik nebaví lenošit. Teď vstávám v půl sedmé. Kdybych spala déle, dostanu pocit, že mi něco uteče.“
Není to tak trochu manželova drezura?
„Zelenka (i tak Petra Janů manželovi říkala – pozn. red.) vždy, když něco dělal, volal, abych mu šla pomoct. To se mi ježily vlasy, protože vždy následoval monolog, že existuje devadesát devět způsobů, jak to chytit dobře, a jeden, jak to chytit špatně, a já si neomylně vyberu právě ten jeden. A vždy to končilo tak, že si to nakonec udělal sám.“
O VELKÉM PŘÁNÍ
Kromě muziky jste přičichla také k herectví. Přicházejí vám nabídky na filmové, televizní role?
„Nepřicházejí, docela mě to štve. (směje se) Ráda bych si zahrála, baví mě to. Ale já jsem si to trochu vykompenzovala v muzikálech.“
Ve filmu Můj hříšný muž jste hrála vlastně sama sebe. Jak na to vzpomínáte?
„Byl to pro mě důležitý film, protože jsem tam nazpívala písničky Míši Kocába, které právě pro ten snímek dělal. Protože ty písničky jsou moc fajn, moc ráda na to vzpomínám. To už je tak dávno.“
Letos oslavíte životní jubileum, v listopadu budete mít v pražské Lucerně velký narozeninový koncert a také turné. Jak se připravujete?
„Samozřejmě tam budou i typicky známé hity, to by mi lidé neodpustili. Někdy koukám jako blázen, co já všechno nazpívala. Takže ty písničky poctivě poslouchám a vybírám i kuriozity, které se na koncert hodí. Moc se na tu akci těším. Pozvala jsem si vzácné hosty – Evu Pilarovou, Martu Kubišovou i svého kamaráda a letitého spolupracovníka Otu Petřinu. Pořádně si to s fanoušky užijeme. I když mi samozřejmě bude moc líto, že Míša už u toho nebude.“
Jak vznikal rozhovor
Zpěvačka Petra Janů je upřímná, někdy svérázná, ale férová. Má velký smysl pro humor. I když se občas jeví jako »tvrďák«, je to hodně citlivá ženská, která však svými chmurami nechce obtěžovat druhé. Nic ale nepředstírá a je to obrovský profesionál, navíc s úžasným hlasem. Rozhodně stále nedoceněná.
Celý život na sobě tvrdě makala, a když zazpívá to své »Říkej mi…«, člověka až mrazí, ale v tom dobrém. I když její život nebyl zrovna procházka růžovým sadem, je na světě ráda. Miluje svou profesi, má ráda lidi, pár skvělých přátel a milovanou chalupu, kde, jak sama přiznává, se cítí nejsvobodněji.
7 fotografií
