Kristian Kodet: Jsem částečně ženat! Jaký měl vztah k nevlastnímu bratrovi Jirkovi (†67)?

Kristiane, jste jedním z nejprodávanějších současných malířů, jak to děláte, že pořád tolik tvoříte?

„No pozor, tvoří Bůh. Já tedy vážně jen maluju, jo (smích). Protože mne to baví, to především, a pak mne to taky živí. Ovšem nebudete tomu věřit, ale i kdybych věděl, že za obraz by mi někdo nabídl milion, že ho musím do druhého dne namalovat a já bych neměl tu správnou náladu, tu inspiraci, nenamaloval bych to. Musím mít na to to správné prostředí a klid. A pak, já neřvu v barvách. Mám rád takový ty tmavší, tlumený barvy.“

A co je pro vás tou největší inspirací?

„No vím přesně, na co se mě ptáte. Jsou to samozřejmě a byly celý život ženy. Tedy převážně ženy. Přiznávám bez mučení.“

Jak na to reaguje vaše manželka, nežárlí?

„Tak ona je z toho hlavně živa, víte (dlouhý smích). Ne, ale vážně – ona nemá na co. Jana je nesmírně fajn, hodná, tolerantní a já ji za to vážně obdivuji, že to se mnou tak dlouho vydržela (smích). Ona a celá rodina je pro mne obrovsky důležitá, je to můj přístav, pocit bezpečí. Jsme spolu 38 let, což je úžasný.  Já vždycky říkám s nadsázkou, že jsem částečně ženat, proto si s žádnou jinou nemůžu nic začít. Přeci taková inspirace (žena), to je jako múza, která se rychle objeví a zase se vytratí. Moje žena je úžasná i v tom, že je to vlastně můj první divák. Ona opravdu dokáže ocenit, když se jí to líbí, a umí být i zdravě kritická.“

PADĚLANÉ OBRAZY

Vy jste ale zažil i kauzu s padělateli?

„Ano, já byl jediný žijící malíř, kterého padělali. V nadsázce lze říct, že co může být pro umělce větší reklama a úspěch. Ale vážně, byl to průšvih. Některé ty obrazy byly tak zdařilé, že mi chvilku trvalo poznat, zda jsem to dělal já, nebo ne. Byla to veliká kauza. Občas se ještě někde nějaký padělek objeví. Proto všem říkám, chceteli mít jistotu, kupujte obrazy jen ode mne nebo na mých oficiálních výstavách či v galeriích.“

Přišel jste tím o hodně peněz, tím paděláním?

„Já jsem přišel hlavně o iluze a na druhou stranu na to, že známé pořekadlo »zlaté české ručičky« je opravdu hodně pravdivé, víte. (smích). Hlavně je mi líto těch lidí, kteří dali čtyřicet, padesát, sedmdesát tisíc za obraz. O některé se pokoušel i infarkt.“

Jak se přihodí, že se český malíř stane světovým a jeho obrazy visí v Bílém domě, u Onasissů i v různých světových galeriích, bankách a podobně?

„Tak určitě to stojí strašně moc úsilí, musíte mít i trošičku toho talentu a musí vás mít pánbůh rád. No a pak musíte chodit pořád na výstavy, vernisáže, musíte být vidět a musí si vás někdo všimnout. Tak jsem to dělal zpočátku já, a i když jsme emigrovali do USA, opravdu to byla fuška.“

Jak se stalo, že se váš obraz dostal do sídla amerických prezidentů?

„Já jsem tehdy vystavoval jak o život na Manhattanu v New Yorku, kde jsem měl několik desítek výstav. A tehdy přišli nákupčí z Bílého domu, nafotili moje obrazy a nabídli to panu prezidentovi Reaganovi. On si vybral takového anděla symbolizujícího, že nezná hranic, takovou tu svobodu… A ten Bílý dům to koupil a já jsem potom dostal od pana prezidenta nádherný dopis, včetně jeho ženy Nancy, že jsou nesmírně potěšení. Dodnes visí obraz v knihovně v sídle prezidentů a mám z toho radost a jsem na to hrdý. I proto, že Amerika je pro mne druhým domovem. Co víc pro malíře může být za reklamu než něco takového.“

ŽIVOT NA FLORIDĚ

S USA je spojeno i to, že jste si tam nedávno koupili na Floridě dům.

„No právě. To je to, co je sice úžasný, ale strašný zároveň, víte. Já se vám totiž musím přiznat k tomu, že se šíleně bojím létat.“

Jak tedy tu fobii zvládáte?

„Těžko. Ale musím. No, co naplat, prásknu to. Vždycky si musím před letem dát jednu dvě skleničky, abych se odhodlal do toho šíleného stroje vlézt a přežít moment, kdy to vzlétá. Když už je to nahoře, tak to už je dobré. A pak zase přežít, když to přistává.“

Proč jste si potom pořizovali dům právě tam, na Floridě?

„To mělo několik důvodů. Jednak pořád máme dvojí občanství, české i americké, a jednak je tam úžasně. A tu zimu moc nemusíme, tak jsme vždy raději tam. Lidi, služby, zboží jsou tak skvělé, je to jiný svět. A hlavně se tam žije, a tomu nebudete věřit, levněji a kvalitněji. A pak máme tam kamarády. Žil tam náš veliký přítel Waldemar Matuška a teď je tam jeho žena Olinka a mladej Walda. I to rozhodlo. Vlastně Olinka rozhodla, že ten dům koupíme, a doteď jsme jí za to moc vděční. My to dokonce koupili přes internet, aniž jsme to viděli. Museli jsme to zrekonstruovat, ale zato teď to stojí za to a je nám tam dobře. Walda nám tam ale chybí.“

ŽIVOT S WALDOU

Jak vás tak poslouchám, mám pocit, že smrt Waldemara pro vás byla velkou ztrátou?

„Obrovskou. Ač se to nezdá, ale Walda byl opravdovej chlapák. Byla to úžasná osobnost. Nejen jako skvělej zpěvák, to je jasný, ale i jako člověk. Držel se svých zásad, byla s ním legrace, měl fantastickej vztah k rodině. A i když žil v Americe, miloval svou zem. Mrzí mne, že se ještě před smrtí sem nemohl podívat. Poznali jsme se, když mi bylo 16 let. Tehdy ho k nám na chalupu do Klenovic přivedl můj bratr Jirka.  Tenkrát ještě žila naše babička a ta Waldu, kterej v té době už byl dost slavnej, neznala. Říkala, on vypadá jako čert nebo jako cikán. Bacha, ať něco nešlohne. A my jsme říkali – ale babi, to je Waldemar Matuška! Matuška! Víš, kdo to je? A ona, že ne. To je takový úsměvný. Myslím, že to naše přátelství bylo opravdový a krásný. Jsem proto rád i za dvě věci, a sice že ještě než odešel, jsem mu mohl do nově rekonstruovaného domu namalovat obří obraz, ze kterého měl nesmírnou radost, a po smrti jsem měl tu čest udělat mu pomník na jeho hrob na Vyšehradě.“

Dneska se ale s Olinou Matuškovou a mladým Waldemarem stále vídáte, že?

„Jistě. Teď, když tu byla, byla chvíli u nás, byla i tady na chalupě, byla na mé výstavě a bylo to strašně fajn. A mladej Walda je fantastickej kluk a čím víc stárne, tím víc připomíná tátu. Je to naše druhá rodina. Na podzim znovu přiletí, protože Olinka bude křtít knížku o Waldovi, a už se na ně moc těšíme. A v zimě zase letíme my tam, »na chalupu na Floridu«.“

Zmínil jste svého bratra, herce Jiřího Kodeta. Jak vzpomínáte na něj? Byli jste nevlastní bratři, nebyla mezi vámi nějaká rivalita?

„Vůbec. Měli jsme společného tatínka, jezdili jsme spolu na prázdniny a bylo to skvělý. Když jsme pak emigrovali, tak jsme je tady moc nekontaktovali, abychom je tu neohrozili. On to tu vážně s komunisty neměl jednoduchý. To taky málokdo ví. Taky když jsem se po revoluci vrátil, aniž tušil, že jedeme zpět, přijel jsem k němu domů. Byl na zahradě, a když mne zahlédl, provolal ono slavné: »No, to je dost, že jdeš. Já tu musel udělat revoluci, aby ty ses mohl vrátit.« On měl specifický smyl pro humor a byla s ním někdy sranda.“

Jenom někdy? Říká se, že postavu, kterou hrál ve slavných Pelíšcích, nehrál. Že hrál vlastně sám sebe.

„No, nechci ho nijak pomlouvat nebo hanit, to ne, měl jsem ho moc rád, ale je to tak, no. Ke stáří pak byl už takovej. Ale byl nemocnej a svůj, no. Jako každej umělec. Jeho žena to s ním taky neměla jednoduché.  Ale na druhou stranu byl úžasnej. Strašně rád na něj vzpomínám. A čím dál častěji.“

UMĚLEC NA FAŘE

Vy jste nejen slavný malíř, ale sběratel starých a hezkých věcí a taky domů. Kolik jste jich v životě už měl?

„No nedávno jsme to počítali a všude, kde jsme byli, jich bylo několik. A dostali jsme se na číslo asi 22. Teď máme jen tu faru a domek na Floridě a v Praze byt.“

A tahle fara je snad poslední nemovitostí, ne?

„No, nikdy neříkej nikdy. Naše »fařička«, která je naší chalupou, naším domovem, kde mám i ateliér, je vážně mou poslední »emigrací«, pak už bude jen hřbitov, kde už máme i připravený hrob a kam přesunu dědečka a tatínka.“ 

Jak se stalo, že jste přišel k takové faře?

„Nebudete tomu věřit, ale já jsem si ji vysnil. Když jsme byli v emigraci a nemohli jsme do Čech, domů, zdály se mi sny, kdy jsem viděl starý velký dům s růžovou fasádou a bílým lemováním kolem oken. No a jaká je fasáda, jaké je lemování?“

Ale proč faru?

„To bylo tak, měli jsme tři domy propojené v Táboře. Ty jsem zachránil, byly v hrozném stavu a chtěli z nich udělat vietnamskou tržnici, tak jsem je koupil a opravil. Byla tam galerie, kam jezdil i pan prezident, který má taky nějaké mé obrazy a kterého si velmi vážím. Ale chtěli jsme už trochu klidu, tak jsme hledali něco na venkově. Jednou jsme se jeli podívat na jeden zámek. Ten byl v příšerném stavu, tady nedaleko. A tak jsme si řekli, že to tu kolem projedeme. Zastavili jsme tady na návsi a ptal jsem se jedné paní, jestli tu není něco na prodej. A ona mi řekla: »Kupte si tuhle faru, ta jen chátrá a je to škoda.« Stálo to hromadu peněz, úsilí, nervů, ale nelitujeme toho. Je nám tu božsky.“

Jak vznikal rozhovor s Kristianem Kodetem

Kristian Kodet – krátce Kristian, nikoli Kristián, jak se často píše, je člověk do nepohody. Na jedné straně vzdělaný, sečtělý, světem prošlý malíř, umělec, který je úspěšný nejen v Čechách, ale po celém světě, je úžasným společníkem. Dokonce má tu vzácnou vlastnost, že si ze sebe umí udělat i legraci a ani na sebevšetečnější otázku neodpovídá arogantně a zásadně se neuráží. Umí i vážné věci převést do humoru.

Rád vzpomíná, rád maluje. Říká se o něm, že miluje dobré víno a krásné ženy. Ty jsou a byly vždy inspirací, ale ve zdravé míře. Má skvělou ženu se stejným smyslem pro humor, má čtyři dcery, vnučku a dobrou rodinu. Miluje rodinu, má rád dobré zázemí. Má rád společnost, ale někdy i svůj klid. Člověk si s ním může ale povídat o všem, od malování přes ženské, zážitky z cest, až po politiku nebo jídlo. Kristian zkrátka nikdy nezklame.

Fotogalerie

10 fotografií