Josef Alois Náhlovský: Plakal jsem za peníze!

Vy jste poslední žijící Krušnohorec. Kdo to Krušnohorci vlastně jsou?
„Já jsem ze severu Čech, a protože tam nemáme žádný folklor, tak jsem si vymyslel Krušnohorské velkovévodství, neexistující národ. Teď někdy na jaře vydám Krušnohorskou kroniku, což bude taková směs obyčejů, písniček a pohádek. A samozřejmě tam taky budou dějiny našeho národa. Ilustrovat ji bude Štěpán Mareš.“

Nedávno jste vydal spolu s bavičem Josefem Mladým knihu Ve vazbě. Jaký měla ohlas?
„Co jsem slyšel, tak dobrý. Vůbec ale nevím, jak se prodává, je to jenom sbírka našich textů, co jsme hráli na jevišti. Ale teď jsem byl v Ústí nad Labem a chtěl jsem si ji koupit. A světe div se, byla vyprodaná. Ale to asi skoupili známí, kteří ji ode mě nedostali, tak aby mě neurazili.“

Kdy jste se rozhodl o kariéře baviče?
„Já jsem si tenhle osud nevybral. Ale měl jsem od dětství vhodnou průpravu, dělal jsem takového profesionálního funusáčka. Jako pětiletý jsem v naší vesnici nezmeškal jediný pohřeb. Beze mě prostě nevyjeli, ani mrtví, ani živí. Nevím, jak jsem k tomu přišel, zkrátka se mi líbila ta pohřební atmosféra. Byl jsem profesionální plačka, chodil jsem plakat za pytlík bonbonů. A oni se vždycky ptali: »To je syn zesnulé?«. Ne, to je profík, toho si s sebou vozíme. Moje maminka o tom nevěděla, a když to pak zjistila, tak bylo zle.“

To není špatný začátek kariéry. A jak to bylo dál?
„Pak jsem na fakultě hrál v kapele a v nějakém divadle. Dělali jsme takové zábavné představení, kde jsem se seznámil mimo jiné s Pepou Cardou, který teď dělá Tele Tele. Dokonce jsme spolu tehdy hráli v několika hrách. No, a jednou za mnou přišel chlápek, kterej mi řekl, že objevil Karla Gotta. A jestli bych prý to hraní nechtěl dělat za peníze. A já řekl, no ale já jsem učitel češtiny. A on se jenom usmál, všichni komici jsou prý učitelé. A tak jsem začal dělat komika a vydrželo mi to přes pětadvacet let.“

A pořád vás to baví?
„Ale jo, práce s lidmi je zábavná. Je to v podstatě něco jako učení, na jevišti to je, jako byste byl před svými žáky. Ale když jsem učil, tak jsem byl taky zábavný učitel.“

Je podle vás smích lékem na všechno?
„Smích je lékem na hodně věcí, ale na všechno bohužel není. Ale dobrá věc to je, beru smích jako takovou bránu do duše. Člověk, který se dokáže smát od srdce, bývá dobrosrdečný. Zase je ale smích a výsměch, to jsou dvě různé věci.“

Jaké je vaše životní motto?
„Moje motto je takové sportovní: »Není důležité se ani zúčastnit, ani vyhrát, ale umět prohrát.« Umět prohrát je strašně těžký, sám jsem se to ještě nenaučil. A až se to naučím, tak budu šťastný. Umět dobře prohrávat je totiž velký kumšt. Zvlášť v naší branži komiků.“

Prožil jste nějakou životní prohru?
„Jasně. Rozvedl jsem se, nemám žádné dítě, občas mě zlobí průdušky. Ale nejhorší ze všeho je ztráta nejbližšího. Člověk se s tím musí chtě nechtě vyrovnat, ačkoliv je to těžké.“

Mnoho komiků exceluje na jevišti, ale v soukromí trpí depresemi. Je to i váš případ?
„V soukromí nejsem moc veselý, alespoň známí mi tvrdí, že už jsem na dobré cestě skončit jako všichni komici. Na špagátě. Je to asi tím, že člověk se na jevišti hodně vybije, a pak už nemá potřebu bavit. Ne že bych byl přímo depresivní, ale také se mi tento nešvar nevyhýbá. Ten svět kolem nás není tak růžový, jak se tváří. Ale já si vždycky říkám: Kdo nemá deprese?!“

Stalo se vám za vaši kariéru, že vám chybělo publikum?
„Ano, stalo. S tím musí každý komik počítat. Pro mě jsou nejhorší firemní večírky. Třeba se nám stalo, že na jedné akci lidi seděli od jedné hodiny a popíjeli. A naše vystoupení bylo plánované až na sedmou. Takže všichni byli nadraní jak mraky a my jsme byli naštvaní, že nás nikdo neposlouchal. Ale tahle vystoupení jsou dobře zaplacená a i komici musejí z něčeho žít.“

Kde čerpáte inspiraci pro vaše scénky?
„Hlavně z vlastních zkušeností. Teď třeba děláme s Karlem Šípem nový pořad, který se jmenuje Blázinec, a tam jsem napsal scénku, jak se jeden pán zbláznil z bodového systému. Blázinec je o rozhovorech lékaře a pacienta. Měli jsme už podobný spektákl Sanatorium, se kterým jsme objeli celou republiku, a lidem se to líbilo. Tak to zkoušíme znova. Premiéru máme 15. února v Litomyšli.“

Stal se vám na jevišti nějaký trapas?
„Jasně. A jedna z nejhorších věcí, co jsem zažil, je, když se v obecenstvu najde divák, který má pocit, že je vtažený do hry. Chce s váma hrát a nabude dojmu, že musí vracet vaše repliky. A vy se ho nemůžete zbavit. Jednou se mi stalo, že jsem dokonce na diváka zařval »Drž hubu«. To jsem byl hodně naštvaný a on hodně opilý. Celý divadlo ztichlo a po chvíli se od něj ozvalo »No tak jóóóóóóó«.“

Koho z bavičů si nejvíc vážíte?
„Já mám rád Pepu Dvořáka a Karla Šípa z té starší generace, z té mladší se mi líbí Petr Čtvrtníček, Milan Šteindler. Ti to mají v hlavě v pořádku. Dokážou totiž trefit hřebík na hlavičku. A jakkoli neuznávám reklamy, tak ta Čtvrtníčkova s falešnýma sobama se mi líbila. Nejvíc jsem si ale vážil Lasici a Satinského. Ti totiž dělali jemný humor s lidským rozměrem. Měl jsem je dokonce raději než Vlastu Buriana.“

Vám nenabízeli účinkování v reklamě?
„Nabízeli. Chtěli, abych propagoval nějakou vodu a kdoví co ještě. Já jsem to ale nevzal. Nebyla to reklama podle mého gusta. Ale kdyby mě nechali tu reklamu udělat tak, jak bych chtěl, tak bych do toho šel. Musela by být zábavná.“

Máme dobrou kulturní scénu?
„Jasně. Třeba když to srovnám s tou německou, tak vedem o dvě koňské délky. Máme lepší zpěváky, herce, komiky… A ty jejich televizní seriály? Hanba mluvit!“

Jaké máte koníčky?
„Mě hrozně baví čtení historie, kterou jsem kdysi vystudoval na fakultě. Rád čtu literaturu faktu obecně. A mojí druhou vášní je cestování. Navštívil jsem hodně kontinentů. A můžu vám říct, že my Češi pořád brečíme a žehráme na různé věci, ale ve světě to není lepší. Spíš naopak.“

Kde se vám nejvíc líbilo?
„Nejvíc asi v Austrálii, byl jsem v Sydney. Je tam krásný vzduch a životní rytmus je tam hrozně příjemný. Jinak jsem se těšil do Japonska, ale pobyl jsem tam jenom čtrnáct dní a už jsem chtěl domů. Japonsko není země pro Evropana. A taková Brazílie je zase nebezpečná. Mně osobně se tam nic nestalo, ale kamarádi tam měli problémy. Mají tam vytyčené trasy pro turisty, a když jdete mimo, tak můžete mít velký problém.“

Prý máte zvláštní vztah s Lucií Bílou?
„Ano, je to bezvadná holka, srdcařka. Jednou když jsem byl v nemocnici, tak mi z ničeho nic napsala sms, jestli jsem v pořádku, že měla zvláštní sen. Teď bude se mnou, Pepou Dvořákem a Karlem Šípem vystupovat v pořadu Za oponou, který chceme obnovit.“

Posloucháte radši její hudbu, nebo muziku jejího manžela Noida?
„Já mám rád rock. Myslím, že máme dost dobrých rockových kapel. Nejvíc se mi asi líbí Support Lesbiens, Ready Kirken, Divokej Bill nebo pořád ještě Olympici. Jsem totiž příznivec Petra Jandy, je to taková klasika. A hlavně skupina Kabát. Sice jsou jejich texty přímočařejší, ale jsou fajn. Byl jsem na jejich koncertu Dole v dole, a to bylo supr. Tancoval jsem v kotli mezi dvacetiletejma klukama vedle sebe. Tak jsem si aspoň nasadil čapku, abych tam tak nevyčníval. Noida jsem ještě zpívat neslyšel, musím to napravit.“

Co vy a hazard?
„Holduju hazardu přiměřeně. Už dvacet let sázím sportku, pořád na stejná čísla. Zatím jsem ale nic nevyhrál. Ale aspoň si můžu říkat, že to pořád ještě může přijít.“