Redaktor Aha! v Čertově nevěstě: Jak jsem hrál v Troškově pohádce...
5 fotografií
Když jsem se před lety poprvé potkal s režisérem Zdeňkem Troškou, hned jsem ho, ač to dodnes nechápu, zaujal. Neprohodili jsme spolu ani slovo a on už věděl, že mě obsadí do své další pohádky. Před několika měsíci mi najednou zazvonil telefon, na druhém konci byl režisér Troška. „Chcete hrát v pohádce? Budeme točit Čertovu nevěstu, přijďte na kostýmovou zkoušku!“ vyhrkl na mě v rychlosti. A já, ač naprostý neherec, jsem to samozřejmě vzal.
Netoužil jsem po slávě ani po penězích, chtěl jsem jen poznat prostředí, ve kterém pracují lidé, o kterých jako novinář často píšu. A upřímně, mám k jejich práci dnes ještě větší úctu. U televizních obrazovek je každý hrdina a stejně jako u fotbalu by to všichni z nás »zahráli mnohem lépe«.
Zkuste si ale vstát v půl šesté ráno, jděte v polospánku do kostymérny, nechte si na hlavu nandat paruku, snídejte každé ráno dva seschlé párky a míchaná vajíčka, pak celé dny čekejte, až vás režisér zavolá na plac, kde budete jen pár minut.
Měl jsem před sebou čtyři natáčecí dny. Když jsem se o tom před několika měsíci bavil s producentem Jiřím Pomejem (45) a říkal mu, že se mi to zdá málo, vysmál se mi. „Vystudovaní herci čekají na jeden natáčecí den i rok,“ říkal tehdy. Tenkrát jsem jeho slova nebral vážně.
První natáčecí den
Je šest hodin ráno a společně s ostatními komparzisty přešlapujeme u východu z Fantovy kavárny na pražském hlavním nádraží. Po chvíli autobusem odjíždíme na zámek kousek od Litoměřic a přichází seznámení s filmovým cateringem.
Ano, to je ono pojízdné gastronomické zařízení, které ve fantaziích nás obyčejných lidí nabízí nepřeberné dobroty, které mají herci k dispozici celý den. Všechno je ale trochu jinak. Dvě nasupené dámy středního věku nám na plastový tácek hodily dva seschlé párky, a tím vše skončilo. Bylo sedm hodin a já doufal, že tak v osm se dostanu na »plac«. Nic.
Měl jsem za sebou »umělohmotně« chutnající oběd, k němuž jsem dostal umělohmotné příbory a asi sto partiček prší s dalšími znuděnými komparzisty. Přemýšlel jsem, komu zavolat, aby mě odsud odvezl. V půl čtvrté to ale konečně přišlo. Po osmi a půl hodinách jsem se konečně stal pobočníkem prince Mečislava Miliboje z Udatova, kterého hraje sanitář z Ordinace v růžové zahradě Petr Vágner.
Patnáct minut jsem byl v záři reflektorů, obskakován maskérkami, které mi neustále utíraly pot z čela. Těch patnáct minut se pak na stříbrném plátně změní zhruba na dvě vteřiny. Po chvilce před kamerou jsem se pak mohl zase vrátit k další partičce prší.
Druhý natáčecí den
Stejný čas, stejné místo, stejná cesta. Bohužel i stejné kuchařky a snídaně. Začal jsem přemýšlet o tom, proč si tohle jídlo nechají herci líbit, vždyť je to trápení chuťových buněk! Odpověď přišla během oběda, do kterého jsme stihli dalších asi sto her prší a na plac se ani nepodívali. Oběd proběhl u jídelního vozu, ve stanu u stolů mohli být prý jen herci.
Nutno ale dodat, že tento výmysl nebyl z hlavy Sabiny Laurinové, Davida Suchařípy nebo Petra Vágnera. Ti se vůbec nechovali hvězdně, naopak. Ten den jsem se dozvěděl, že jídlo pro hlavní hvězdy se dělá z jiných ingrediencí. To bylo vlastně také to jediné, co jsem se o filmování ten den dozvěděl.
Třetí natáčecí den
Ráno jsem vstal a cestou na hlavní nádraží se raději pořádně najedl. U zámku jsem už nesnídal a jen se schoval před deštěm do stanu, kde jsme doteď mohli být všichni. V tom ale přišel příkaz, že ve stanu mohou být jen skuteční herci. Na dešti jsem dumal, co by se asi stalo, kdybych teď z natáčení odešel.
Z těch myšlenek mě naštěstí zachránilo volání, že mám jít před kameru, kde jsem nakonec strávil celé dopoledne, a dokonce se dočkal pořádného oběda, byť omylem, protože si mě kuchařky spletly s hercem. Já tak měl steak s bramborami, zatímco moji kamarádi od karet dostali těstoviny s houbami. A jelikož dobrá polovina komparzu houby nejedla, zněl okolím zámku zajímavý koncert kručících žaludků.
Čtvrtý natáčecí den
Poslední den. Těšil jsem se na konec dne a můj sen o sladkém životě herce vzal dávno za své. Čtyři dny jsem pořádně nespal, nejedl, ale za to jsem uměl snad všechny myslitelné karetní hry. To všechno kvůli pěti minutám v pohádce Čertova nevěsta Zdeňka Trošky, která by měla do kin jít příští rok na jaře.
Těším jsem se domů, do své práce, ke svému stolu s kdysi nenáviděným, dnes tolik milovaným počítačem. A po dlouhém dni natáčení, kdy jsme opravdu od ranních hodin natáčeli, jsem přemýšlel, co mi vlastně tato zkušenost dala.
Teď už vím, že se nikdo nenarodil jako celebrita a každý z herců si musel projít tím, co jsem ty čtyři dny prožíval já. Málokdo si ale za svým snem jde tak urputně, jako hvězdy českého filmu, takže jejich úspěch je zasloužený. Někteří z nich vstávali dřív než my a z placu odcházeli mnohem později. Jejích úspěch je tedy na místě.
Sabina Laurinová z fleku předvede luxusní mdloby, z Davida Suchařípy v roli krále jde opravdu strach a Petr Vágner? Přestože jeho role byla jen epizodní, dával do ní všechen svůj talent a společně se mnou a svým druhým pobočníkem Honzou vymýšlel, jak scénu zahrát co nejlépe a nejvěrohodněji.
Čtvrtý natáčecí den se lidsky zachovaly dokonce i kuchařky, které na požádání dokonce vydaly i karbanátek s chlebem. Když si dnes, s odstupem času, na své (ne)herectví v téhle pohádce vzpomenu, musím se pousmát. Jedno vím ale jistě, hercem bych rozhodně být nechtěl...
5 fotografií
