Helga Čočková (68), dcera doktora Štrosmajera z Nemocnice na kraji města: Kopecký se bál, Kodet se mi vysmál!

Nejvíc vás proslavila role v seriálu Nemocnice na kraji města, kde jste hrála dceru doktora Štrosmajera. Jak jste vycházela se »svým otcem« Milošem Kopeckým?

„Měl zdravotní problémy, rozhodně ne banální. Když byl v pohodové fázi, byl skvělý, když ne, bylo to dost složité, ale museli jsme to respektovat. On to nikdy neprezentoval, že by to pojmenovával, dával vědět okolí – to vůbec ne. Jednou jsem to zjistila tak, že jsem přišla do maskérny na Kavkách v šest ráno a vidím postavu u dveří. Nejde dovnitř ani ven... Pak jsem ho poznala. Říkám, Miloši, co tady děláte? Čekám na někoho, díky bohu, že už jdete, protože tam nechci přijít první. On měl problémy komunikovat, jeho to bolelo. Čekal, až někdo půjde a on za ním proklouzne a všechny ty pozdravy udělá ten před ním. Že to nebude muset absolvovat on sám. Občas byl nepříjemný, ale kdo by nebyl... Ale nezažila jsem, že by se na někoho osopil. I když si to dovedu představit.“

Čočkovou proslavila role dcery doktora Štrosmajera, kterého hrál Miloš Kopecký.

Opravdu?

„Stává se, že někam coby známý herec přijdete a cizí člověk na vás začne sahat a třeba objímat, protože lidé mají sklon žít váš život. Je to určitý projev srdečnosti, která je mimo společenský úzus – on to ale z duše nesnášel, bylo mu to hrozně nepříjemné.“

A co váš herecký partner Jiří Kodet, se kterým jste v Nemocnici hrála? Kdy jste se setkali poprvé?

„Ke zkouškám na DAMU jsem si vybrala vášnivou báseň začínající slovy »...včera mi zlíbal ruce, děvčata,...«. Vypadala jsem ve svých šestnácti letech na třináct, a když jsem procítěně tuto svoji recitaci před komisí spustila, ozval se z hlediště zkušebny hurónský smích. Byl to můj pozdější, o něco starší studentský kolega Jirka Kodet. Prostě to neustál a dostal, patrně zcela odůvodněně, záchvat smíchu. Já jsem to tenkrát naštěstí přežila a stejné záchvaty smíchu jsem později měla zase já díky ohromně vtipným legráckám, které Jirka spolu se svým tehdejším velkým »damáckým« parťákem, spolužákem Petrem Kostkou dělal. Vděčně na to vzpomínám dodnes. Byl to bezvadný herec a moc fajn kluk, plný dobrého humoru. Moc ráda jsem si s ním v Nemocnici zahrála.“

Reagovali na vás lidé v souvislosti s vaší rolí Ireny a jejími problémy?

„Musím říct, že ne. Nechci to zakřiknout, ani díky tomu, jak se chovám v civilu, ani díky mým rolím jsem takový zážitek neměla. Ale myslím, že nejsem až tak na vrcholku pyramidy našeho herectví, aby na mě lidé tak výrazně reagovali.“

Ve třetím pokračování Nemocnice máte dceru, kterou hraje Lucie Vondráčková. V reálném životě ale máte dva syny. Mrzelo vás někdy, že jste dceru nikdy neměla?

„To jsem nikdy neřešila. Nikdy jsem nechtěla nic konkrétního, a možná i proto jsem šťastná. Kdybych chtěla konkrétní věci, byla bych furt zahořklá, nešťastná. Beru to tak, jak to přijde. Nelimitují mě konkrétní cíle, představy. Když nic nechcete, nezažijete tolik zklamání.“

V třetím pokračování slavné Nemocnice na kraji města byl jejím hereckým partnerem Jiří Bartoška.

V pokračování Nemocnice na kraji města si zahrála matku Lucie Vondráčkové (na snímku s Josefem Abrhámem).

Hned několikrát jste hrála učitelku. Tušíte proč?

„No tak hrajete leccos. Hrála jsem i k...u. (smích) V herectví jde o obrazy ze života, takže jsem hrála řadu rolí. Ale oblíbenou ani vysněnou roli nemám. Všechno to byly mé děti, člověk i ty nepovedené miluje, některé i o to víc...“

Hovoříte třemi jazyky? Hrála jste někdy v zahraničí?

„Domluvím se dobře německy, točila jsem tam film. Mohla jsem tam hrát i roli z Večera tříkrálového na divadle, ale byla jsem vázaná tady, takže jsem se musela vrátit. Domluvím se docela dobře anglicky a francouzsky.“

A neuvažovala jste o emigraci, když se tu v roce 1968 změnily poměry?

„Měla jsem tenkrát nabídku odejít do Vídně, kde bych mohla začít v divadle. Mně to ale přišlo absurdní. Já jsem rostlina, co se uchytí i na skále. Ptala jsem se proč? Budu žít to, co bude tady. Nevím, jestli šlo o naivitu nebo třeba malý rozhled, ale nenapadlo mě to. I když jsem tu neměla děti, rodinu a bydlela v podnájmu. Měla jsem tu přátele, asi to mě drželo. Nemohla bych je opustit, říkala jsem si podvědomě.“

Znamenají pro vás tolik?

„Kolem třicítky jsem si říkala, jak budu snášet dobu, kdy mi bude odcházet kůže, vlasy, jak snesu moment, kdy už člověka pohled do zrcadla tolik netěší. Teď jsem zjistila, že mi to vůbec nevadí, že mě trápí to, že mi umírají přátelé. To mě vůbec tehdy nenapadlo. Vždy jsem se přátelila se staršími, třeba o půl generace, a ti bohužel odcházejí. To nesu strašně bolestně.“

Máte víc přátel a známých mezi ženami, nebo muži?

„Raději si povídám s mužskejma, vyhledávám mužskou společnost. Z důvodu témat – vždycky se něco dozvím. Jejich způsob nahlížení na věci je mnohem zajímavější než ten ženský. Ani ženskejm nerozumím – jejich motivace nechápu, kdybych přistoupila na to, že je chápu, zdály by se mi jejich motivace hloupé a primitivní. (smích) Je to prostě jinde.“

Co vás v současné době zaměstnává? Kde se na vás diváci mohou těšit?

„Dotáčím Kriminálku Anděl. Tam hraju matku. Syn ja gay a zavraždí ho jeho vlastní otec, který je senátor. Toho hraje Župka (Ladislav Županič – pozn. red.). Teď to říkám svému skutečnému synovi, zase hraji matku gaye – a směju se, není s váma něco, kluci? Ve filmu Zoufalci jsem totiž hrála taky matku gaye – říkala jsem nevím, nevím s těmi mými syny – ale ten jeden má dvě děti, druhý prohání holky...“

Takže si mimo jiné užíváte i roli babičky?

„Vnoučata jsou radost, ale péče o ně je dost náročná. O otázce »proč« se mi i zdá, v noci se kvůli ní budím hrůzou. (smích) Trávím s nimi nějaký čas, aby si mladí oddechli, ale občas si připadám jako stará lvice někde na poušti – zchvácená, v horku, leží a sotva dýchá, zatímco po ní lezou mláďata. Ale je to nádherné, to je jasné! Zaplaťpánbu za to!“

Co o ní třeba nevíte?

• Ve třinácti letech se stala první dětskou hlasatelkou ostravského vysílání Československé televize.
• Ve stejném ročníku na DAMU spolu s ní byli například Ladislav Mrkvička, Josef Abrhám nebo Jiří Krampol.
• Byla provdaná za slovenského režiséra Júlia Matulu, od roku 1984 do roku 1987 užívala jména Matulová.
• Má dva syny (ani jeden se herectví nevěnuje) a dvě vnoučata. Jeden ze synů žije s rodinou v australském Sydney.

Ve filmu Smrt za oponou bylo Helze (vpravo) 25 let.

V čem také hrála:

• 1959 – Probuzení
• 1968 – Hříšní lidé města pražského
• 1970 – Partie krásného dragouna
• 1974 – Třicet případů majora Zemana
• 1977 – Nemocnice na kraji města
• 1979 – Indiáni z Větrova
• 1985 – Skalpel, prosím
• 1989 – Čas sluhů
• 1995 – Válka barev
• 2001 – Rebelové
• 2004 – Josef a Ly
• 2008 – Nemocnice na kraji města – Nové osudy
• 2009 – Zoufalci

Čočková v jednom z dílů seriálu Hříšní lidé města pražského.

Jak vznikal rozhovor...

Vitalitu a životní optimismus by Helze Čočkové mohly závidět mnohé, o generace mladší kolegyně. I když za dva roky oslaví významné životní jubileum, energie jí rozhodně nechybí. Jak to dělá? Nechce od života nic konkrétního a kromě toho si do domácnosti pořídila sadu přístrojů, které prý umí zatočit se »špatnými« ionty. O jejich funkci a zdravotních přínosech hovoří tak fundovaně, až má člověk pocit, že se stala obchodní zástupkyní jejich výrobců. Nezbytný elán čerpá také u syna v australském Sydney, kam moc ráda jezdí hlavně kvůli moři, které je podle jejích slov »hodnými« ionty doslova nabité.