Věra Špinarová: Mateřství mi proteklo mezi prsty...

Zpěvačka Věra Špinarová (56), legenda s dunivým hlasem a interpretka hitu »Jednoho dne se vrátíš«, se vrátila mezi »královny popu«! Po složitém životním období poznamenaném problémy s alkoholem a nemocemi se opět soustředí na věci, které jsou pro ni důležité. A vynahrazuje ušlý čas i svému synu Adamovi, se kterým se opět sblížila...

Děti často sní o tom, čím budou, až budou velké. Měla jste také své sny?
„Odmala jsem byla dítko, které se rádo předvádělo, takže to bylo »Věruško, stoupni a zazpívej!« a Věruška stoupla a zazpívala. Hrála jsem na housle, ve dvanácti letech jsem se pak zbláznila do kytary a trénovala jsem tak pilně, že jsem si prsty rozedřela do krve. Takže ano, odmala jsem koketovala s tím, že chci být zpěvačkou...“

Po kom jste podědila svůj hlas?
„Můj táta dobře zpíval, hlavně když si dal skleničku vína. To mu pak šly lidové písničky velmi dobře. Protože, to možná nevíte, naše rodina pochází z jižní Moravy, takže tam je umění zpívat téměř povinností. Ale moje maminka pro změnu nezpívá vůbec. A nemá ráda hlasitou hudbu.“

Jak se tedy smířila s vaším zpíváním, které rozhodně tiché není?
„No právě. Dodnes se s tím úplně nesmířila. Připadám jí moc extravagantní, a to se jí nelíbí. A představte si, nedávno mi říkala, že se diví, že vůbec ještě zpívám! Diví se, že lidi ještě jsou ochotni mě poslouchat (smích). Jinými slovy – moje máma měla o mně kdysi úplně jinou představu. Ale bohužel, je to tak, jak to je.“

Vzhlížela jste v začátcích k nějaké zpěvačce či zpěvákovi?
„Tehdy letěla Eva Pilarová, Milan Chladil a další zpěváci této éry. Dodnes si pamatuji, mohlo mi být zhruba dvanáct let, když v jednom televizním silvestrovském programu zpívala Eva píseň Popokatepetl twist. No to se národ málem zbláznil! A okouzlila mě i Marta Kubišová, protože byla krásná a měla úžasně zabarvený hlas. Nedávno jsem měla s Martou koncert a bylo to naprosto úžasné. Výborně se s ní povídá, dokonce jsme si začaly tykat, což je pro mě velkou ctí, a hlavně jsem zjistila, že je to strašně super baba. Úžasná, upřímná, krásná...“

Takže ve vaší branži nemusí být jenom rivalita...
„My jsme tenkrát nějakou rivalitu moc neprožívali. To až teď, kdy je všechno velký byznys, vztahy se přiostřily. Těch mladých, kteří za každou cenu chtějí prorazit, je hodně a prostor je malý, tak oni se mezi sebou perou a chtějí být co nejvíc všude vidět, nechávají se fotit v různých situacích...“

A jak jste si na objektivy fotoaparátů zvykala vy?
„Dodnes focení nesnáším! Přísahám, že jsem si nezvykla.“

Dostala jste se do nové životní etapy, jste babička, jak si to užíváte?
„Jsem velmi šťastná, že vůbec jsem babička, že se můj život odvíjí přirozeně. To znamená: mám syna Adama, snachu, vnučku, prostě cítím, že je to u mě tak, jak to má být. A za to jsem životu moc vděčná.“

Ale máte čas na svou vnučku? Hrajete si s ní?
„To víte, že ano. Johanka už půjde do školy, zaměstnává mě na plný úvazek. A já se ráda nechávám zaměstnat. Ona má malou kuchyňku, zeptá se mě, co mi má uvařit, a pak si tam míchá nějaké blátíčko (smích), anebo si hrajeme na prodavačky. Jsem prostě klasická babička, i když zatím pracující…“

A jaká jste byla maminka? V době, kdy byl Adam malý, jste hodně koncertovala, necítíte vůči němu dluh nebo výčitky?
„Adámek mi protekl mezi prsty. Je fakt, že kdysi jsme byli třeba dva měsíce na koncertní šňůře a jen díky babičkám Adámek nestrádal a bylo o něj výborně postaráno. A dnes? Co se týče Adama, dostala jsem od života druhou šanci. Jsem šťastná, že se Adam potatil (otcem Adama Pavlíka je hudebník Ivo Pavlík, současný manžel Heidi Janků – pozn. redakce), je vynikající pianista, dělá mi kapelníka, jezdí se mnou po koncertech, takže ten čas, který jsem mu kdysi nemohla dát, si teď vynahrazujeme.“

Nikdy vám nevyčetl, že jste kdysi nebyla víc s ním?
„Nikdy.“

Nelitujete něčeho, co jste v životě mohla udělat, a co jste neudělala? Například toho, že jste neodešla do Prahy jako řada vašich kolegyň?
„Ne! To je zrovna věc, které jsem nikdy nelitovala ani na sekundu! Jsem šťastná, že jsem to neudělala, i když těch nabídek bylo dost, ale vždycky jsem zůstala nohama na zemi. A teď už nežiji ani v Ostravě. Jsem na vesnici a ruch města mě už neláká. Mám kolem sebe klid, zeleň, pečuji o zahrádku, pěstuji růže, sbírám švestky, no a mezi tím si vždycky odskočím zazpívat.“ (smích)

Vaše publikum ale mládne, vaše koncerty jsou vyprodané, tak snad chalupaření zatím nepropadnete úplně....
„Víte, tak nějak cítím, že se ještě ode mne něco očekává. Vždycky mi nejvíce záleželo na lidech, kteří chodí na mé koncerty, a nechci je zklamat. Určitě ještě budu chtít natočit zbrusu nové cédéčko. Stále mám totiž z čeho čerpat. Takže – příští rok sice půjdu do důchodu (rezolutně), ale budu pracující důchodkyně....“