Milý kamaráde... Co kdo řekl u rakve

KAREL GOTT (zpěvák a kamarád)
„Drahý Waldemare, je toho tolik, co jsem ti chtěl říct, a chystal jsem se to dopovědět.
Jak jsme si slíbili, že společně oslavíme ty naše narozeninové sedmičky, tak jako já jsem nedopověděl to, co jsem chtěl říct, tak ty jsi nedozpíval svoji píseň. Chci ti říct, že naše pěvecké cesty šly paralelně. Alespoň tedy moji celou dráhu jsem vzhlížel k tobě a přemýšlel jsem o tvém obrovském úspěchu. Toho, co ti bylo vesmírem dáno, jak jsi získal publikum, jak jsi dokázal svým charismatem a upřímností získat publikum, to neučí žádná konzervatoř, žádná akademie. To ti prostě bylo dáno. A naše cesty byly – možná to byla smůla, možná i štěstí – že jsme patřili každý k jiné umělecké skupině. A lidé si mysleli, že my jsme rivalové, že jsme konkurenti. Toho jsme si byli vědomi. My jsme si publikum rozdělili na Matuškovce a Gottovce. Na to jsem velmi hrdý. Velmi hrdý, že to byl takový rytířský souboj dvou, kteří si nešmajchlovali, nedělali si nějaké komplimenty, protože jsme si mysleli, že se to tak nějak k mužským nehodí. Ale přitom jsem cítil vzájemnou úctu a to ti chci říct, že jsem hrdý na to, že my jsme měli jen jeden jediný společný projekt, a ten projekt se jmenoval Silvestrovská opera. Tento skvělý nápad a to upřímné setkání lidé vycítili a diváci si to tak oblíbili, že tento duetduel se stal tak oblíbeným, že se reprizoval v televizi na každého Silvestra. V podstatě nebyl Silvestr bez tohoto našeho duetu. A ten tvůj obrovský úspěch u publika, to byla pro mě výzva, právě ta rytířská výzva vzájemné úcty.
Ale možná kdybys neměl tak obrovský úspěch, možná že bych zůstal stát na té štrece a možná, že bych i zpohodlněl. Ale právě to mi dodávalo obrovskou sílu.
Já, bych ti chtěl velmi, velmi poděkovat za tuto výzvu a vyjádřit svoji úctu a obdiv k tobě takovou malou frází jedné písně, kterou jsem ti zpíval v Lucerně na tvých sedmdesátinách, na tvoje přání samozřejmě: Když jsi bejval tenkrát kluk, tvoje písně zněly líp a sladší měly zvuk a hráli jste je tak, co stačil dech a hlas. Já tehdy ještě žák, v ten požehnanej čas. Děkuju, Waldemare.“

WALDEMAR GEORGE MATUŠKA (jeho nejmilovanější syn)
„Hned po příletu mě něco malinko táhlo na procházku Prahou, vyrazil jsme do Klimentské a potom ke svatému Tadeáši a odtamtud na Můstek. Více než jindy jsem si všiml, že místa, o kterých mi táta povídal, jsou tak blízko pohromadě. Praha byla najednou útulná a táta jako by tiše naznačoval, kudy máme jít.
Táta vůbec vždycky jenom tiše naznačoval, nikdy jsem od něj nedostal žádný rozkaz, tu vtip nebo alegorii, nenutil mě ani čím se mám stát. Jednu věc ale rozkázal: »Musí tě to hlavně bavit«. Především mě však vychovával příkladem. Vždycky si budu pamatovat, jak hezky se choval k mamince. Odmalička jsem měl pocit, že jsem rovnoprávný člen rodiny, kde důvěra byla na prvním místě. Už od pěti let mě seznamoval s folklórem různých kultur, těch příkladů je bezpočet. Tátova nenásilná ponaučení se mi promítala, když jsem šel a došel jsem až na Zlatý kříž, na Václavák, v dohledu byla Lucerna – »Lucerna je naše«, vždycky říkal táta a vybavilo se mi, co pro něj Praha vlastně znamenala a co znamenal on pro všechny lidi. Chápu až teď, čeho všeho se byl tatínek ochoten vzdát, abych mohl vyrůstat ve svobodném prostředí. Pro tisíce lidí byl vypravěč a bard, vůči mně zase mentor, šaman, patriarch a kamarád. Byla to velká čest a hlavně nesmírně důležitý zážitek, že jsem poznal, co se děje v zákulisí jeho života. Tatínku, děkuju...“

HELENA VONDRÁČKOVÁ (zpěvačka a kamarádka)
„Waldo, moje loučení s tebou nebude dlouhé, ale upřímné. Tvoje publikum tě milovalo pro lidství a přirozenost a s jakou lehkostí jsi vystupoval. Proto, jak rád a s lehkostí jsi přinášel radost a pohodu.
Zbožňovali tvůj nezaměnitelný hlas a tvé písně, z nichž většina zlidověla. Měli tě rádi a vážili si tě, protože jsi byl jedním z nich. My, tvoji kamarádi a přátelé, jsme tě nadto milovali, protože jsi byl báječný člověk, který měl rád život a lidi. Člověk, se kterým byla vždycky radost se sejít, popovídat si, spolupracovat. Pro mě osobně jsi ještě i tím, kdo stál u mých pěveckých začátků a držel mě za ruku, abych neměla trému. A i když teď tu stojím sama, pořád cítím, jak mi dáváš sílu, abych to zvládla. Waldo, děkuji ti za tvé dlouholeté přátelství, a za to, jaký jsi byl úžasný člověk, a že jsi vůbec byl.“

JIŘÍ SUCHÝ (zpěvák, přítel a bývalý šéf v Semaforu)
„Je to zamyšlení nebo je to básnička, pro mě je to pár vět. Vždycky jsem obdivoval zpěváky s krásným hlasem. Obdivoval jsem zpěváky s mocným hlasem. Obdivoval jsem zpěváky s velkým rozsahem. Zpěváky, kteří uměli sdělit i obsah písně. Obdivoval jsem zpěváky, kteří dokázali přidat ke svému hlasu i srdce. A obdivoval jsem Waldemara, který uměl tohle všecko. Takových zpěváků je málo, velmi málo. A dneska je dokonce o jednoho míň. A nám nezbývá než vzít pokorně na vědomí to, co změnit nedokážem. Dokážeme si ale v mysli vybavit Waldovu podobu a dokážeme si dokonce v mysli vybavit i jeho hlas. Stačí si vzpomenout na některou jeho písničku, zavřít oči. Trocha soustředění a slyšíme. Kdesi uvnitř zřetelně a jasně nám zazní ten důvěrně známý hlas.“

VÁCLAV POSTRÁNECKÝ (herec a kamarád)
„Milý Waldemare! Rozhodnutí tvých nejbližších umístit tvé pozůstatky v rodné vlasti považuji za velice šťastné. Ne že by to, co nosíme během své pozemské pouti, bylo významnější než to, co toho bylo obsahem, ale je kam dávat kytky a kde hromadně vzpomínat. My, kteří jsme tě milovali, tě ale stejně budeme nosit všude s sebou. A že nás je.
Podle mě tebe milovat bylo strašně jednoduchý. Krásný, chytrý, talentovaný, to je kombinace, které nic neodolá. Milovaly tě děti, dívky, ženy i stařenky. Milovali tě kluci, výrostci, chlapi i dědci. A to už je co říct. Ženský obdiv je dlouhodobě rozšířený a rafinovaně pěstovaný pro svou hlasovací použitelnost. Ale mužský obdiv? To je vážně rarita. Jsou nás – teď myslím maskulina – jistě statisíce, pro které jsi byl celoživotním idolem. Elegán každým coulem. Džentlmen. Hlasový a pohybový virtuos. Charakter. A krasavec. Ta tvá kudrnatá kštice, to hluboké oko plné záblesků, a nesmlouvavý bíbr plný tajemství. A měl jsi za ušima. To má málokdo. Ty jsi měl, Waldo, tak krásně, přiznaně za ušima. Byl jsi věčný kluk, byl jsi nakažlivý kluk.
Takže žádné sbohem, Waldo.“

FRANTIŠEK HACKER (kapelník jeho skupiny K.T.O)
„Waldemare, 35 let si na jevišti říkal, že máš titul, který má zkratku K.K.T.O to znamenalo „Kamarád kamarádů táborových ohňů“. My jsme se s tebou přišli rozloučit, jako Kamarádi táborových ohňů a zazpíváme ti písničky, které jsi s námi zpíval a které si měl rád.
Já bych pozval Olinku mezi nás a poprosil bych i vás, abyste se k nám přidali a zazpívali jsme si všichni...“ (začala se zpívat píseň Aby nás pánbůh miloval)