Pohřeb Miroslava Moravce (†70) - Syn ignoroval příbuzné!

● Plačící herečky Zawadská, Vránová a Macháčková
● A také hořká příchuť podivných rodinných vztahů...

Moravcův syn Prokop a jeho maminka Míla si totiž ve smuteční síni krematoria v Praze-Strašnicích nešli sednout do předních lavic pro pozůstalé, ale zůstali stát skryti až v poslední řadě! S hercovými sestrami a synovcem se ani nepozdravili a ve chvíli, kdy obřad skončil a pozůstalí si začali kondolovat, Prokop s maminkou se vytratil, aby se vyhnul setkání se zbytkem rodiny.

Co se mezi Prokopem a jeho tátou, potažmo zbytkem rodiny stalo? „Jsou to složité věci, o kterých se v rodině nemluví. Pravdou je, že mezi Mirkem a Prokopem byl vztah velmi složitý, v jeden čas spolu nemluvili vůbec. A ani na sklonku Mirkova života se moc nevídali. Sice se to trošku zlepšilo, ale vřelé to opravdu nebylo,“ prozradil deníku Aha! jeden ze smutečních hostů s tím, že napjaté vztahy mezi otcem a synem pomalu rozklížily celou rodinu, která se rozdělila na dvě strany – Prokop s maminkou na jedné a hercovy sestry na druhé straně.

Rozloučení s Moravcem proběhlo včera ve čtyři hodiny odpoledne ve velké obřadní síni v pražském krematoriu ve Strašnicích a dorazila na ně řada hercových přátel a kolegů – plačící herečky Kateřina Macháčková, Gabriela Vránová či Valerie Zawadská, která herci organizovala ještě lednovou oslavu sedmdesátin, či herci Petr Kostka, Jaroslav Satoranský nebo Stanislav Fišer.

Věnec poslalo i Divadlo na Vinohradech, v němž Moravec osm let hrál, a z nějž odešel v roce 2004 s pocitem křivdy. Nucený odchod nesl statečně, ale těžce. Nelibě nesl zejména chování svého tehdejšího šéfa Martina Stropnického. „Zavolal si mě do kanceláře a řekl mi, že musím z divadla odejít, že pro mě není místo. To bych i vzal a pochopil, ale noblesu u mě Stropnický ztratil ve chvíli, kdy mě na odchodu mezi dveřmi zastavil a řekl mi: Pane Moravec, nechejte na sebe u sekretářky kontakt. To kdyby si někdy někdo vzpomněl, že jste tady hrál... V tu chvíli jsem měl chuť skočit mu po krku. Jako by zapomněl, že já jsem byl jeden z těch, kteří ho po jeho skončené politické kariéře pomáhali dostat zpět do divadla,“ vzpomínal Moravec.

Všichni smuteční hosté nezadrželi slzy zejména v 16.15 hodin, kdy Moravcova rakev za zvuků songu z legendárního představení Divadla S. K. Neumanna Tři mušketýři po třiceti letech zajížděla za hercovu poslední oponu. Ve zmíněné hře totiž Moravec hrál postavu Athose...

Kamarádi s ním zůstali až do konce!

PRAHA – Když Miroslav Moravec (†70) odcházel z tohoto světa, jen málo lidí mu bylo blíže než kamarádi z jeho hvězdných chvil – Jan J. Vágner a Petr Holman. S nimi zažil zejména v 70. a 80. letech minulého století ty největší pařby a nejsilnější okamžiky, a kamarádství přetrvalo i do Moravcových posledních chvil, kdy na tom byl nejhůře.

Fotograf a herec Jan J. Vágner deníku Aha! poskytl exkluzivní svědectví o posledních dnech svého kamaráda, tak jak by »král českého dabingu« chtěl, aby se na něj vzpomínalo... „Se smutkem jděte někam...“ říká.

Mirek byl v nemocnici poslední tři měsíce života, jak ten čas trávil?
„Chvílemi byl vzhůru a hned zase vyčerpáním upadal do spánku. Podlehlo se ale jeho prosbám a synovec Jarda se sestrou Marií mu pro chvíle, kdy vnímal, donesli DVD a CD přehrávač... Asi padesát CD s Mozartem, spoustu filmů s jeho dabingem. Chtěl si to všechno poslechnout, to už mu vyměřený čas ale nedovolil.“

O svůj život bojoval, což se prý odráželo i na jeho apetitu...
„A jak! Jeho sestry mu vyvářely a nosily jídlo v mističkách – svíčkovou, játra na cibulce. Těma jsme ho krmili, protože sám rukama téměř nevládl, a bylo to skoro za trest, jak byly dobrý. Nosili jsme mu i rybičky v tomatu a v oleji, protože po nich v nemocnici doslova prahnul. A ke každému obědu nebo večeři jsme mu brali nealko pivo. Pokud byl v pohodě, bylo vidět, že by si jich dal rád alko podstatně víc...“

O čem jste spolu během návštěv mluvili?
„Když byl Mirek v pohodě, tak jsme žvanili o všem, ale protože se mu bohužel sluch hodně zhoršil, tak bylo v permanenci naslouchátko. Každý den bylo nutné vyměňovat baterku. Ale když dobře slyšel, tak byl moc spokojenej a pořád se usmíval. Čím víc slyšel, tím projevoval víc rozmarnosti. Pak to vždycky vypadalo, že se každou chvíli zvedne a vyrazíme tak jako obvykle zase někam do světa.“

Jakou míval náladu?
„Čím lépe nás slyšel, tím byl navzdory únavám a těžkému stavu vtipnej a veselej. A přicházel s prosbami a požadavky, které byly těžko splnitelné... A protože v takových chvílích mu bylo vlastně dobře a my zapomínali na jeho stav, žertovali jsme drsně o všem jako před lety. I o druhém břehu, kde se teď potuluje.“

Ty tři měsíce ale nestrávil jen v posteli, prý se podíval i ven...
„Ano, rehabilitačnímu lékaři se ho podařilo několikrát přesunout na vozík. Pak jsme spolu jezdili po chodbách a komentovali všechno, co bylo kolem nás... Každý, kdo ho znal, si to umí představit. Bylo mi dobře, když jsme se pak zmohli k humoru, který nezasvěcený mohl brát tak, jako bychom si těch posledních chvil, které můžeme spolu trávit, nevážili. Ale tak to bývá, když se lidi mají rádi...“

Měl nějaké poslední přání?
„V průběhu týdne jsem ho vždy holil. A v neděli před smrtí jsme se dohodli, že ho budeme holit pravidelně každou neděli... A tak mě rozzlobil, že na mě další neděli už nepočkal... Až se s ním nahoře sejdu, tak si to s ním vyřídím!“

V čem vám bude nejvíce chybět?
„Měli jsme celý život neshody kvůli jeho nedochvilnosti, takže mi teď vlastně dělalo dobře, že v nemocnici každý den byl »včas« na svém místě. Je to strašnej paradox, ale právě po tomhle se mi bude stýskat.“

V čem spočívala vaše kamarádská nerozlučnost?
„Většinu volného času v našich nejlepších letech, tedy v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech, jsme tenkrát my tři, ještě s Petrem Holmanem, trávili spolu... Doma... V baru, v divadelním klubu... A hlavně jsme chodili za klukama, kteří ho milovali. Nevím, že by ho někdo neměl rád. Trávil jsem s ním na divadelních zájezdech veškerý volný čas, po představení jsme se vždycky v každé štaci vypravili do města za mládím, a když svítalo, štvalo nás, že znovu půjdeme zase až večer.“

Miroslav Moravec

* 6. ledna 1939 – † 29. března 2009

Vystudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění. Za svůj život měl angažmá na několika divadelních scénách, například v Divadle S. K. Neumanna či Městských divadlech pražských. Ve vytouženém angažmá v Divadle na Vinohradech strávil osm let, v roce 2004 mu nebyla prodloužena smlouva. Jeho doménou byl dabing, svůj hluboký hlas propůjčil policistům Moulinovi a Kojakovi či zloduchu Fantomasovi. S výtvarnicí paličkových krajek, které říkal Míla, měl syna Prokopa. Od roku 2007 se potýkal se zdravotními potížemi, které odstartovala zlomenina krčku při kolizi s vozem taxislužby.

Nejslavnější filmy

■ Byl jednou jeden polda I – III (1995, 1997 a 1999) – náměstek ministra vnitra
■ Playgirls 1 (1994) – Dietrich Beck
■ Oznamuje se láskám vašim (1989) – otec
■ Pohádka o Malíčkovi (1985) – obr
■ Pozor, vizita! (1981) – Josef
■ Pumpaři od Zlaté podkovy (1978) – ing. Stejskal
■ Volání rodu (1977) – Křikavec

9.4.2009