Bývalá kamarádka Mariky Gombitové: Pro slávu obě tovala přátele!
Marika Gombitová (52) je už skoro třicet let největší slovenskou pěveckou hvězdou. Přestože je již málem osmadvacet let po vážné autonehodě upoutaná na kolečkové křeslo, její sláva nehasne, ba právě naopak! Její desky se stále velmi dobře prodávají a nestárnoucí dvojnásobná slovenská »Slávica« získává jednu prestižní cenu za druhou.
A nyní o ní dokonce vyjde první kniha nazvaná MARIKA Gombitová – neautorizovaný životní příběh legendy československé pop music. A právě z ní je i náš seriál.
Svatí, ochraňujte ji...
Turany nad Ondavou jsou malá malebná slovenská vesnička, která leží v okrese Stropkov na východním Slovensku. V roce 1956 ve vesničce na břehu řeky Ondavy v Ondavské vrchovině byla jen necelá stovka popisných čísel, ve kterých žilo jen pár set obyvatel. Mezi nimi i rodina Michala Gombity. Spolu s manželkou Margitou se těšil na sedmé děťátko. A ve středu 12. září 1956 se dočkali. Šťastným manželům Gombitovým se narodila zdravá holčička.
Jelikož byli silně věřící a již dvě dcerky jim jako malé zemřely, dostalo právě narozené miminko jméno po Panně Marii – Mária. Snad proto, aby ji chránila sama Panenka Marie a malá Mária vyrostla ve zdravou ženu. To ale ještě nikdo netušil, že se čiperná Mária brzy přejmenuje na Mariku a sotva plnoletá se stane největším objevem slovenské pop music dvacátého století a podle některých hudebních publicistů dokonce nejvýraznější ženskou interpretkou slovenské populární hudby všech dob. Málokdo také mohl tušit, že její výjimečné pěvecké a hudební nadání, ale i neobyčejně krutý a těžký osud, budou dojímat miliony posluchačů…
Talentu na rozdávání
Život Mariky Gombitové prvních dvacet let opravdu vypadal jako by žila v pohádce. A malinká a drobná Mária byla Popelkou. Popelkou z chudé rodiny, která se vlastní pílí a cílevědomostí vypracovala z malé vesničky do velkoměsta – Bratislavy, kde se stala princeznou slovenské, potažmo československé pop music. Křehká, pouhých 153 centimetrů vysoká blondýnka se už za svého života stala legendou a fenoménem. A za svým pěveckým snem šla od útlého dětství, vždyť taky pocházela z hudební rodiny. Otec hrál dlouhé roky v kostele na varhany a i její tři bratři byli hudebníci.
„Chodily jsme po různých soutěžích a vystoupeních, jaké bývaly ve škole. Později jsme jako duo jezdily i na okresní soutěže a například o Vánocích zpívaly v kostele. Byly jsme nerozlučné kamarádky od první až do deváté třídy. Navíc jsem měla trošku toho pěveckého talentu, ale Marika jej měla víc. Když jsme zpívaly spolu, všechny okresní soutěže jsme vyhrávaly. Pokud jako jednotlivci, tak Marika byla vždycky lepší,“ vzpomíná v neautorizovaném životopisu Gombitové na svou nejlepší kamarádku z dětství Mgr. Melánia Gajdošová, která dnes vlastní lékárnu v nedalekém městečku Stropkov a do Maričiných rodných Turan nad Ondavou, kde obě prožily dětství, se často vrací.
Sny o velké slávě
„Po absolvování základní školy se naše cesty rozdělily. Marika zřejmě chtěla něčeho dosáhnout ve zpěvu, což mě zase až tak nelákalo, a měla jsem jiné cíle. Zatímco já jsem šla studovat gymnázium do nedalekého Stropkova, ona si našla střední školu až v Košicích, protože věděla, že se tam jako zpěvačka spíš uchytí, než kdyby zůstala tady. Byla antitalent na matematiku a fyziku, přesto šla na technickou průmyslovku, protože tehdy byl problém se dostat na střední školu, a proto šla na jakoukoliv, kde ji vzali, jen aby mohla studovat a mohla se dostat do většího města. Ona už jako žákyně druhého stupně základní školy zpívala s bratry v jejich kapele a vystupovali po zábavách. Já jsem s nimi ale po těch vesnických zábavách nejezdila, my jsme se kamarádily ve škole a chodily spolu na různé okresní pěvecké soutěže,“ uvádí Melánia Gajdošová. S Marikou si jako holčičky hrály i na doktory – vzaly stříkačku, jehlu, nabraly vodu a normálně se píchaly. Taky chodily bruslit, nebo hrát fotbal.
Nosánek nahoru?
Přestože by v dětství položila jedna za druhou i život, dnes spolu v kontaktu nejsou. „Jak odešla z Turan, tak jí trošku stoupla sláva do hlavy. Když studovala v Košicích, tak to ještě šlo, zhoršilo se, to až když odešla po střední škole do Bratislavy, kde nastoupila do skupiny Modus. V té době jsem v Bratislavě studovala vysokou školu a jednou jí po mně poslali její rodiče balík. Sice mě přijala, ale už jsem na ní viděla, že už je cosi víc, že je prostě zpěvačka. Po čase mi to potvrdil i náš společný spolužák ze základní školy, který ji potkal v Bratislavě, kde studoval, a když ji pozdravil, zeptala se ho, kdo je. Prostě jej po pár letech nepoznala, a přitom s ním chodila devět let do třídy. Prostě už byla taková trošku jiná. Naposledy jsem s ní mluvila, když jsem jí nesla ten balík. Když pak měla po čase vystoupení s Modusem v nedalekém Stropkově, šly jsme se na ni podívat. Celá skupina děvčat z naší vesnice. Po koncertě jsme se s ní chtěly setkat a pozdravit ji. Přestože věděla, že na ni čekáme, nenašla si ani dvacet minut, aby nám řekla, jak se jí daří, a promluvila s námi. Vůbec za námi nepřišla a jen řekla, že nemá čas, protože s Modusem odjíždí do Prešova,“ přiznává v knize Melánia Gajdošová. Velké přátelství tak skončilo a paní Melánia si s Marikou ani nepíše. „Já jsem po těch zkušenostech už neměla odvahu. Kdyby přijela domů do Turan, tak bych za ní bývala určitě zašla. Tam jsem ji ale viděla jen jednou, na pohřbu maminky v roce 1989. Když jí deset let poté zemřel táta, myslela jsem si, že se setkáme, ale ona tatínkovi na pohřeb vůbec nepřijela. Náš kontakt se takto úplně přerušil,“ dodala Melánia Gajdošová.
Lákadla velkého města
Po absolvování základní školy se Marika Gombitová hlásila do Košic na konzervatoř. „Když jsme v osmičce vyplňovali dotazník, co chceme dělat dál, měla jsem to jednoduché. Od malička mě bavila muzika, a proto jsem bez rozmyšlení napsala konzervatoř. Nad druhou alternativou jsem ani moc nepřemýšlela. Věděla jsem, že chci dělat muziku, a jestli se na konzervatoř nedostanu hned, budu se o ni pokoušet podruhé, potřetí… Tak jsem napsala strojní průmyslovku, protože byla také v Košicích, jako konzervatoř. Ani na vteřinu mě tenkrát nenapadlo, že jednou budu maturovat na průmyslovce,“ přiznala v jednom z rozhovorů sama Marika.
Maturita o prsa
Přestože Marika zkoušky na konzervatoř udělala, nebyla přijata, a proto nakonec nastoupila na Strojní průmyslovku v Košicích. Košice si prosadila, i když byla máma proti. Zpěvačku ze své dcery mít rozhodně nechtěla, ale muzikou poblázněnou Mariku nedokázala přesvědčit, aby se svého snu vzdala. Paní Gombitová si totiž přála, aby Marika zůstala doma a chodila na gymnázium do Stropkova, stejně jako její největší kamarádka Melánia. Jenže Marika chtěla jít za svým pěveckým snem a věděla, že v Košicích k němu bude podstatně blíž než doma. Za rok to zkusila s konzervatoří znovu, ale opět bez úspěchu. A proto nakonec zůstala na průmyslovce a dál bojovala s matematikou, rýsováním a technologií. A nebyly to jen bezstarostné časy. Začala totiž zpívat se skupinou Profily, ve které hráli i tři pozdější členové skupiny Modus. Takže při učení musela zvládat i zkoušení a vystupování. Možná i proto nebyly její školní výsledky nejlepší. Spíše naopak! „Marika měla v té době už úplně jiné zájmy a věděla, že chce být zpěvačkou, čemuž se rozhodla všechno podřídit. Školu prostě brala jen jako nutné zlo a tomu odpovídaly i její výsledky. Čtyřka byla její nejfrekventovanější a mnohdy i nejlepší známka. Mám pocit, že i maturovala až v září. Proč si snad lehce domyslíte,“ prozrazuje v Gombitové neautorizovaném životopisu její spolužák. Marika opravdu maturovala až ve středu 15. září 1976 a údajně za »šestnáct«. Čtyřku tehdy dostala ze všech čtyř maturitních předmětů – ze slovenského jazyka a literatury, z ruského jazyka, ze stavby a provozu strojů i ze strojírenské technologie. Zkoušku z dospělosti měla s odřenýma ušima za sebou a konečně se mohla naplno a bez omezení věnovat pouze zpívání.
Za týden: První láska se známým slovenským muzikantem, pak se málem vdala za Němce…
