Michael Kocáb (70): O babičce, která zastřelila gestapáka!
30 fotografií
Je uznávaným muzikantem, skladatelem i showmanem. S Pražským výběrem koncertuje Michael Kocáb (70) skoro padesát let, vymýšlí si kostýmy, mění podoby. Jeho velkým koníčkem je ale historie. Díky tátovi, evangelickému faráři, ho fascinuje od dětství.
Kde se u vás ta záliba vzala?
„Mám ji celý život. Začal jsem tím, že jsem jako kluk fanaticky studoval nacismus. Přečetl jsem o něm asi sto knih. Intenzivně jsem začal číst někdy v deseti letech a první knihy byly právě o nacismu. To stejné jsem udělal s ruskou revolucí. Nejdřív jsem četl o tom, co nás bezprostředně obklopovalo. Už jsem válku nezažil, ale moji rodiče a babička ještě ano.“
Mluvili jste o tom doma?
„Pamatuju si, jak mi babička jednou říkala: Nějaký gestapák se pověsil na plot, tak jsem vzala pistoli a střelila jsem! A já na to: Babi, ty jsi zastřelila gestapáka? No... A tys měla pistoli? No, neměla... (směje se) To je úžasná historka. Kdyby babička zastřelila gestapáka, tak bych tady dneska nebyl.“
Michael Kocáb: O lásce k Patrasové i prezidentu Havlovi
Tatínek byl taky v koncentračním táboře. Vyprávěl vám to?
„No jasně! Tím se u mě celý zájem nastartoval. Otec byl navíc dokonalým znalcem historie, byl jí posedlý, všechno věděl. Pocházím z převzdělané rodiny. Máma byla psycholožka a táta měl hned tři vysoké školy.“
Jak to u něj bylo s hudbou?
„Zajímavé bylo, že hudba u táty neměla vůbec žádnou odezvu. On si představoval, že budu po něm farářem. Když zjistil, že ne, přál mi, abych dělal, k čemu mě srdce vede. Ale že bychom si vyprávěli třeba o Smetanovi, to ne. Máma k hudbě měla blíž. A babička, která střílela toho gestapáka, dokonale hrála na piáno a nádherně zpívala – i s mámou a tetou. Zpívaly trojhlasně, úplně čistě jako křišťál.“
Uvažoval jste někdy o tom, že byste tím farářem byl?
„Vůbec ne. Rozhodnutí, že budu dělat hudbu, přišlo relativně brzo. Začalo to ve druhé třídě, když jsem měl paní učitelku, která byla strašně krásná, a já se jí snažil vyhovět. Cvičil jsem na piano jak blázen, a když mi to nešlo, okusoval jsem stojánek na noty a málem jsem ho rozkousal zuřivostí. Když ani to nestačilo, tak jsem se na židli odstrčil a přepadl na záda. Tak mě jednou chytila máma a říkala: Dáme ho z klavíru pryč, to je životu nebezpečná činnost!“
A dala?
„Nedala, ale zakázala mi, abych se odstrkával a přepadával na hlavu. Hudba mě chytila brzy. Už jenom tím, že jsem byl schopen sám od sebe dlouho cvičit, aniž by mě do toho někdo nutil, jsem se výrazně lišil od ostatních dětí. Pak, když jsme se přestěhovali do Mladé Boleslavi, to byl rok 1968 a já nastoupil na gymnázium, mě fascinovaly varhany. Věděl jsem, že na ně chci hrát. Máma si to přála celý život, tak jsem jí to splnil a šel na konzervatoř.“
Když jste na varhany tolik dřel, to jste je pak jen tak nechal být?
„To je jeden z kamenů úrazu, který si zpětně hodně vyčítám. Nejen co se týče varhan, ale i skladby. Dřel jsem, patřil jsem mezi nejlepší žáky. Potom jsem zběhnul k jazzu a rocku.“
Kocáb zarazil stěhování Abbasové na Kypr: Udělali by ze syna muslima!
Bylo to těžké rozhodnutí?
„Nebylo to rozhodnutí, to vás prostě vtáhne určitý typ života. V době, kdy jsem ještě studoval, jsem vyprodal i tři Lucerny za sebou. Odezva byla obrovská, a to vás samozřejmě láká. Takový muzikant, který by odezvu nechtěl, se ještě nikdy nenarodil.“
A pak jste začal hrát s Pražským výběrem. Kdo vymýšlel extravagantní kostýmy?
„Když jsme měli ještě raný Pražský výběr, který hrál jazzrock, byl v něm Ondra Soukup, který byl hodně excentrický a začal se výstředně strojit. Díval jsem se na něj a říkal si: Kdybychom to přeťápli, tak by to obsahovalo provokativní rysy a režimu bychom to nandali. Takže ještě než vznikl rockový Pražský výběr s Pavlíčkem a Čokem, už se tam ten prvek objevil.“
Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (16. 2. 2025)
30 fotografií
