Klíma o divokých devadesátkách: Kajínkova spolupráce, Jonákův komplex
22 fotografií
Legendární investigativní novinář, jeden ze zakladatelů časopisu Reflex a letitá tvář televizní publicistiky přichází na TV Barrandov s novým pořadem Jak jsem přežil devadesátky. Josef Klíma (73) se rozhovořil i o tom, jestli se bál o život nebo o setkáních s Jiřím Kajínkem (64) nebo Ivanem Jonákem (†59).
V poslední době je téma devadesátých let hodně populární – vrací se seriály, hudba, tomu období se věnuje řada podcastů... Čemu to přičítáte?
„Myslím, že je to taková zvláštní romantizace, kterou prodělává mladá generace. Je to pro ně nějakým způsobem takzvaně sexy, jak oni říkají. Je to pro ně doba divoká, živočišná, kdežto dnes je vše sterilní a předpokládané. Tehdy se věci odehrávaly dramaticky a mají pocit, že my, kteří jsme v tom žili, jsme zažívali něco výjimečného. Dneska ten pocit mám taky.“
Je to pro vás také nostalgie?
„Já to vidím méně idealizovaně, protože jsme se pohybovali ve strašném hnoji. Nebyly určené žádné mantinely, zavládla absolutní svoboda a všichni si tu svobodu vykládali po svém. Pro spoustu lidí to nebylo »my«, ale »já«.“ Takže najednou vznikl divokej svět plnej kovbojství, násilí, vražd a divokého podnikání. Pro mě jako novináře to bylo opojné období, byli jsme mladí, plní života, ambicí, energie. Spoluzakládal jsem časopis Reflex, pořad Na vlastní oči, a to byly rakety v mediálním světě.“
Jaké to bylo pro novináře, když se v roce 1990 zvedla stavidla a prakticky ze dne na den se z cenzury přešlo ke svobodě?
„Byl to absolutní šok. Byli jsme tu celá jedna generace novinářů připravení to dělat. Byli jsme zkušení, nebyli jsme ještě staří a byli jsme na jedné vlně. Ale ta absolutní svoboda byla tak náhlá, že jsme třeba neuměli ověřovat věci. Ještě nevyšly seznamy StB, archivy byly zčásti zničené, nebyl internet, nebyli tiskoví mluvčí... To byla na jednu stranu výhoda, mohli jsme chodit rovnou za ministry, za policejními prezidenty a podobně. Nebyl tam filtr. V Reflexu seděli lidé jako v čekárně u zubaře, chodili za námi se svými tajemstvími a najednou ze sebe chtěli všechno vylít.“
Ivan Jonák: Jak bývalý král kriminálního podsvětí zemřel bez peněz a úplně sám
Vy jste začal rozkrývat podsvětí a různé kriminální případy, jak jste k tomu dospěl?
„Už před revolucí se ke mně dostávaly různé případy, které jsem nemohl zveřejnit normální cestou, musel jsem věci dopátrávat a pak je přetavil třeba v beletrii. To samé se stalo s případem, který se stal podkladem pro film Requiem pro panenku. Ale zase jsem se po letech dozvěděl, že to bylo jinak. Když jsem ten případ zpracovával do knížky Brutalita, neměl jsem všechny informace. Ani jsem je nemohl mít, byly zčásti zatajené, figurovaly v tom zájmy komunistů, okresního výboru KSČ. Ta hlavní postava nebyla tak andělsky nevinná, jak ji ztvárnila Aňa Geislerová, byla to problematická dívka, která měla konflikty, podpalovala matrace ve vězení, pak se nechala operovat na muže a nakonec spáchala sebevraždu. Musel jsem pak udělat to, co by měl udělat každý seriózní novinář – opravil jsem sám sebe a natočil reportáž, jak to bylo doopravdy.“
Někde jste řekl, že máte výčitky, že jste ublížil těm vychovatelkám.
„Ublížil. Pak jsem dostal zase ohlasy, že si tím zbytečně lámu hlavu, že to opravdu byly svině. Takže zase se jedná o přibližnou pravdu. S termínem »pravda « jsem strašně opatrný, většinou se dostáváme k přibližné pravdě. Pravda je strašně těžko autentizovatelná.“
Seriál Devadesátky sleduje skutečné kauzy té doby
V případu Jiřího Kajínka jste také v toku času svůj názor lehce korigoval.
„Ten názor jsme s Jankem Kroupou korigovali průběžně s tím, jak jsme se za těch šestnáct let dozvídali nové a nové informace. Většina jich sloužila k oslabení argumentů, podle kterých byl odsouzen na doživotí. Ale ne k nevině, jen ke zpochybnění různých důkazů. A diváci si z toho vyvodili, že se ho zastáváme, že je nevinný. To jsme nikdy neřekli. Dodnes to nevím – ve smyslu jestli střílel, nebo nestřílel. Samozřejmě je to kriminálník, byl to zloděj, odseděl si spoustu let, ale to už lidi neposlouchali. Rostl idol lidového hrdiny, který utekl akrobaticky z vězení, odkud nikdy nikdo neutekl. V té době jsme vysílali nejvíc reportáží o zkorumpovaných policajtech a soudcích, lidi potřebovali kladného hrdinu. Navíc ho policie ukázala nahého, když ho zatýkali, a ženy byly okouzlené.“
Jaký byl Ivan Jonák vašima očima?
„Byl to muž několika tváří. Myslím, že zažil těžké dětství, protože mi někdy připomínal dítě, které nikdo neměl rád, ono tím vždycky trpělo, a proto teď musí celému světu furt ukazovat, že je skvělej, nejbohatší, nejchytřejší a má nejvíc ženskejch. Prostě velkej šéf. Vyplývalo to tedy z nějakého komplexu. Byl to taky poslední velkej mafián, kterej chtěl být vidět, měl osobnost založenou na tom, aby byl vidět s celebritami.“
22 fotografií
