Archivářka Hradecká o slavném herci: Pan Kemr, to byl piškuntál
31 fotografií
Zítra by legendární herec Josef Kemr (†72) oslavil stovku. Třicet let hrál v Národním divadle, pro zlatou kapličku žil a nechal v ní nejedno tajemství. Na mnohá z nich exkluzivně pro Nedělní Aha! zavzpomínala archivářka Národního divadla Marie Hradecká (69), která se s ním osobně znala.
Do Národního divadla nastoupil v roce 1964, jeho první rolí byl Smrťák ve hře Konec masopustu. Za třicet let tu nastudoval celkem 78 rolí. Tou poslední byl Šlechta ve hře Nobel v listopadu 1994. Zahrál si jen dvě premiéry, pak už mu nemoc nedovolila pokračovat. V lednu 1995 podlehl rakovině žaludku.
Kdy jste se poprvé setkala s panem Kemrem?
„Na Malé Straně, kde jsme oba bydleli, ale bylo to jen takové letmé potkávání. Všichni jsme se tam zdravili, protože v té době to byla vlastně vesnice, kde jsme se znali. Byl taková krásná malostranská figurka.“
Proč figurka?
„Nosil klobouček zvláštního tvaru, zmačkaný baloňáček, havelky. Bydlel v Nerudově ulici, takže jí často brázdil, a když jel do divadla, tak zásadně ve svém trabantu, protože on byl trabanťák. V té době bylo na Malé Straně více podobných figurek, ale on byl jednou z nejvýraznějších.“
Josef Kemr
A kdy jste se setkali v Národním divadle?
„V roce 1992, když jsem tam nastoupila jako tajemnice ředitele. Pan Kemr tam chodil často. Měl ve velké oblibě tehdejšího ředitele, doktora Jiřího Srstku. Vždycky říkal: Já mám rád chytré lidi. A to pan Srstka byl. Když zkoušel, chodil si za ním do ředitelny pohovořit. A vždycky řekl: Já bych poprosil jedno BMW!“
Co to bylo?
„Fernet s tonikem. A když v dobrém rozmaru, tak si dal BMW s metalízou.“
S metalízou?
„Ano, to by dvojitý fernet s tonikem. To bylo jeho pověstné, okřídlené pití. Znali ho všichni, hlavně rekvizitáři v Národním divadle.“
Jakou na něj máte nejvýraznější vzpomínku?
„Byl to velmi moudrý člověk, který měl zajímavé, laskavé oči. Také byl rád, když někdo skloňoval jeho jméno a neříkal mu: Pane Kemr, ale pane Kemře. Na to si potrpěl. A byl to taky trošku piškuntál.“
V jakém smyslu?
„Často vzpomínal, že když se v roce 1983 znovu otvíralo Národní divadlo po rekonstrukci, měli do něj přístup jen zvaní. Jemu se tam ale podařilo dostat. Zamotal se do šál vedle inspice a čekal. Byla zatažená opona a po jevišti pochodoval tehdejší soudruh Štrougal, který si chystal slavnostní řeč. Pan Kemr se v jednu chvíli vymotal, řekl: Pozdrav pánbůh, pane Štrougale! Krve by se v něm tehdy nedořezal, jak líčil pobaveně pan Kemr, který zase rychle zmizel v šálách.“
Ladislav Trojan: Obě první lásky mu utekly do náručí jiných slavných mužů
Celý článek naleznete v tištěné podobě nedělního Aha! (19. 6. 2022)
31 fotografií
