Lyžař Aleš Valenta o svém zlatém skoku: MEDAILI JSEM ANI NECHTĚL | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 28. června 2022

Svátek slaví Lubomír, zítra Petr a Pavel

Lyžař Aleš Valenta o svém zlatém skoku: MEDAILI JSEM ANI NECHTĚL

Zlatý Aleš Valenta na zimních OH v Salt Lake City 2002
Zlatý Aleš Valenta na zimních OH v Salt Lake City 2002 (Profimedia.cz)

Sportovců, kteří tvořili historii své disciplíny, Česká republika zas až tolik nemá. Akrobatický lyžař Aleš Valenta (49) mezi hrstku vyvolených jistě patří. Od jeho průkopnického trojného salta s pěti vruty, díky kterému na olympiádě v Salt Lake City získal zlato, uplyne za pár dní 20 let.

Jak často si na svůj zlatý skok, který před vámi nikdo nepředvedl, vzpomenete?

„Vždycky když je výročí, (směje se). Ne že by mě ten skok v mém životě neprovázel, ale není to tak, že bych na něj denně vzpomínal, to vůbec ne.“

Kdy jste ho viděl naposledy?

„Jak se blíží dvacetileté výročí, začíná se zase objevovat v televizi i na internetu. Ale upřímně řečeno, já ho vlastně vídám docela často, když dělám motivační proslovy na různých firemních konferencích, kde i prostřednictvím toho skoku vyprávím svůj příběh.“

Když ho vidíte, na co myslíte?

„Jednu konkrétní myšlenku nemám, vybavuje se mi celý den. Já to skočil poprvé na sněhu asi o dva měsíce dřív, už to byl hodně velký zážitek, ale udělat to na olympiádě? To je podobně silné jako narození dětí, kdy si člověk silně vybavuje vše okolo.“

Věříte na osudovou vteřinu, co dovede člověku změnit život?

„Myslím si, že zrovna můj příběh je toho příkladem.“

Proč se ptám: přemýšlel jste někdy nad tím, jak by váš život vypadal, kdybyste to v onu osudovou vteřinu nedotočil?

„Ne, vůbec! Stejně jako jsem tehdy nepřemýšlel, co by se stalo, kdybych to skočil. Já nejsem takhle negativisticky nastavený, přemýšlím vždycky hodně pozitivně a spíš očekávám to dobré. Ale když se ptáte, co by se stalo: nic by se nestalo, Aleš Valenta by byl pořád Aleš Valenta a nějakým způsobem by fungoval.“

Opravdu?

„Jasně! Každý máme svůj život nějak přednastavený a dostat se k cíli vyžaduje různé cesty. Někdy jsou přímé, jindy vedou dokola, ale jde o to, co je ten cíl. Pro někoho může být cíl vyhrát na olympiádě, pro jiného je to samé jen prostředek k něčemu dalšímu. Ale v té dané chvíli si to člověk vůbec neuvědomuje, protože i ta cesta je častokrát cíl.“

Když se podíváte zpátky, jaký byl ten váš hnací motor?

„Byla to právě cesta, výkon. Já se trojné salto s pěti vruty snažil skočit čtyři roky. Začal jsem na tom pracovat po olympiádě v Naganu, kdy jsem si uvědomil, že sice skáču víceméně to, co ostatní kluci, ale že mi spíš než o vyhrávání jde o to, abych se sám překonával, abych skočil něco víc, než jsem tehdy uměl. A jediná cesta, jak to udělat, bylo přidat pátý vrut. Pro mě prostě vždycky byl na prvním místě výkon, naplňovaly mě výzvy. Výsledek je pak už jen přidaná hodnota.“

Takže jste vždycky raději riskoval, než abyste šel na jistotu?

„Odpověď je ano, ale jen částečně. Já nikdy nebyl člověk, který by šel do nějakého bezhlavého risku. Risk je jen přiměřenost toho, jak jste připravený. To, co pro vás bude riskantní, pro mě bude úplně o. k., protože jsem na to byl připravený. Ale zase je pravda, že já bych neubral.“

Co to znamená?

„Kdybych třeba v Salt Lake City nebyl po prvním skoku pátý, ale bezpečně bych vedl a přišel za mnou trenér s tím, že mi teď ke zlatu stačí jednoduché salto, tak bych ho neposlechl. Já vždycky radši šel do skoku, o kterém jsem věřil, že na něj mám, i když z logiky věci byl rizikovější. Byli tam kluci, kteří taktizovali a za každou cenu chtěli vyhrát. Já to takhle neměl, já tu medaili vlastně ani nechtěl. Primární prostě bylo skočit skok, jak nejlépe umím. Když se to povedlo a já vyhrál, tak super. A když jsem nevyhrál, prostě tam byli lepší.“

Poslechněte si, jak slovenský komentátor ztratil nervy: Proč jste mě tak zařezali, do p**i?

Video se připravuje ...

Na olympiádě před 20 lety se povedlo obojí. Když jste dopadl, věděl jste, že máte zlato?

„Tušil jsem to. Posunul jsem se na první místo, bodový náskok byl docela zásadní a já věděl, že medaile bude. A upřímně mi v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli to bude zlato, stříbro nebo bronz. Euforie z podařeného skoku byla tak velká, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlel.“

Co oslavy po závodě, byl na ně v tornádu povinností vůbec prostor?

„Bylo to hrozně hektické. Já během závodů obvykle nejedl jsem měl dost velký abych odevzdal dobrý vzorek na antidopingové kontrole, musel jsem tam zůstat asi čtyři hodiny. Pak bylo všechno honem honem: vesnice, rychlá sprcha, vyhlášení, český dům... Uvolnilo se to až kolem půlnoci a pak to chvíli trvalo. “ (usmívá se)

Kulaté výročí slavit budete?

„Já sám bych to moc neřešil, ale domluvili jsme se s Českým olympijským výborem, že budu 19. února na Olympijském festivalu v Brně, tam nějaká připomínka proběhne.“

Troufl byste si ještě teď něco skočit?

„Troufl, to je úplně stejné jako třeba bývalý běžec na lyžích. On taky po 20 letech nepojede 15 kilometrů v čase jako tehdy, ale pořád je dá slušně. Já už bych teď neskočil tři salta a pět vrutů, ale dvě salta s pár vruty zvládnu snad ještě dlouho.“

Hodně se řeší, jestli je správné, že se olympiáda koná v nedemokratické zemi. Jak se na to díváte vy?

„Olympiádu v Číně považuju za velikou prohru Mezinárodního olympijského výboru, nikdy ji tam neměli přidělit. Ale když už tam je, nikdo nemůže po sportovcích chtít, aby ji bojkotovali, to je úplný nesmysl. Pokud tohle někdo nahlas vykřikuje, měl by začít u sebe. Ať si nekupuje nic, co by se v Číně vyrábělo, ať jejich věci klidně bojkotuje. Pokud by takový člověk požadoval od sportovců bojkot Her, budu mu rozumět, ale myslím si, že 99 procent celé společnosti tohle říct nemůže.“

O některých olympijských medailistech je slyšet týden po úspěchu, pak už nikdy, vám se ale povedlo úspěch hezky »prodat«. Šlo to samo, nebo jste se do toho musel tlačit?

„To má dvě roviny. Já nikdy nebyl stydlín, co by se bál mikrofonu nebo odpovědět na otázku, takže mi nedělalo žádný problém bavit se před lidmi, to šlo samo. Ale když jsem se pak dal na moderování, musel jsem se hodně učit, je to řemeslo jako každé jiné.“

Moderování je doménou vaší ženy Elen. Je dobrá učitelka?

„Nejlepší!“

Cepuje vás manželka, co se týče projevu na veřejnosti?

„Slovíčko cepovat je hrozně přísný. (usmívá se) Vždycky mi byla velkou rádkyní. Když jsem na začátku přišel do rádia, byl jsem úplný nováček a měsíc mluvil jen »do zdi«. Domů jsem vždycky nosil nahrávky, Elen je poslouchala a radila mi, kde mám ubrat, kde přidat a podobně. Teď spolu už devět let děláme dětský pořad Lvíčata pro Českou televizi a pořád k sobě dovedeme být kritičtí a hledáme chyby. Kdybychom to nedělali, nikam se nebudeme posouvat. Právě to jsem se naučil ve sportu: tam mnohem častěji prohráváte, ale bez porážek se nezlepšíte.“

Za Česko pár měsíců závodí naturalizovaný Američan Nicholas Novak, ale kromě něj se váš nástupce ne a ne objevit. Kdy se to prolomí nějakým pěkným úspěchem?

„Na to bych velmi rád znal odpověď... Oddíly pracují s dětmi hezky, ale nikoho, kdo by na závodech světové úrovně mohl atakovat přední příčky, prostě nemáme. Samozřejmě jsme rádi, že Nicholas reprezentuje Česko, ale o jeho výkony se zasloužili především Američané. Je mi líto, že nikoho neumíme vychovat my, přitom máme opravdu světové podmínky, Acrobat Park je největší areál svého druhu na světě. Na druhou stranu výhodou akrobatického lyžování je, že nabízí spoustu disciplín, kde si mohou mladí vybrat sport, který je bude opravdu bavit. Na konci dne nezáleží na tom, kolik máme olympijských medailí, důležitější je, jak sportovní společnost jsme a jak jsme vnitřně spokojení. Ale to odbočuju, to se dostávám zase ke Lvíčatům.“

Jen povídejte!

„Vezměte si, že když chcete vidět nějaký světový rekord dospělého sportovce, musíte čekat roky, a většinou se nedočkáte. U těch dětí ale jejich světové rekordy zažíváte každý den. Když vidíte tu jejich radost, jak mají chuť se zlepšovat a jak je sport baví, dojde vám, že tohle je ten hlavní důvod, proč to celé děláme.“

NoviNÁŘEK 12: Olympiáda v Číně: Jsou koncentráky dobré, nebo špatné? Na sportovce nemůžeme klást takhle složité morální otázky

Video se připravuje ...



Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.