Milouš Jakeš (†97): Co na něj prozradily ruské archivy?!
Nepronikl jen do bližšího soukromí nedávno zesnulého generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše (†97). Historik Michal Macháček totiž v moskevských archivech vypátral také to, co si o tehdejším kariérním komunistovi i dalších partajnících mysleli sami Sověti. Až se prý tomu Jakeš pak sám nestačil divit.
S požehnáním samotného někdejšího šéfa československých komunistů vyrazil Michal Macháček pátrat do moskevských archivů. S Jakešem se totiž už několik let mladý historik znal a vedl s ním rozhovory. A v Moskvě se zadařilo. Jen k Jakešovi shromáždil přes 700 stran dokumentů, které hodlá zužitkovat ve své nové knize o normalizaci, která by měla vyjít příští rok. Ochutnávku z archivů i to, jak Jakeše, který zemřel minulý čtvrtek, vnímal, poskytl v rozhovoru pro Aha!.
Co nejzásadnějšího podle vás sovětské archivy o Jakešovi odhalily?
Šlo třeba o nějakou dosud neznámou historickou roli?
„Nové materiály víceméně barvitěji potvrzují obraz Miloše Jakeše jako disciplinovaného komunistického funkcionáře, který na rozdíl od jiných soudruhů příliš nesázel na zákulisní praktiky, nepodléhal velikášství či mamonu a nevadil. Nakonec i post generálního tajemníka strany na něho tak nějak zbyl. Holt, když se dva silní perou, v tomto případě Lubomír Štrougal a Vasil Biľak, třetí méně výrazný se směje. Ačkoliv už v roce 1987 situace příliš humorná nebyla, natož pro nového stranického lídra, který byl smýkán dynamickým vývojem událostí. A mnohými byl spíše chápán jako přechodná politická figura, která nedorostla Husákovu formátu a půjde s ní podle potřeb manipulovat. Tak to aspoň stojí v dokumentech. Konkrétnosti bych si ale s dovolením ponechal pro čtenáře knihy.“
Za jaké období o něm Sověti mají evidenci. A kdo jim na Jakeše donášel?
„První písemnosti jsou již z roku 1952 a končí se podzimem 1990, nejvíce je k 80. letům. S tím »donášením « to bylo složitější. Sověti disponovali sítí informátorů, a navíc souběžně pravidelně vedli s jednotlivými politickými činovníky rozhovory, o jejichž obsahu pak bylo informováno moskevské ústředí. Hovor se sovětskými soudruhy samozřejmě nikdo včetně Miloše Jakeše nemohl odmítnout, někteří činovníci ovšem i sami iniciativně chodili hovořit. Jedná se tedy o souhrn zpráv ze všech možných stran, nejbližších spolupracovníků i ostatních členů politického vedení. I pro nás se dnes jedná o jedinečné prameny, které nám přibližují dění v politickém zákulisí. Jaké politické hry byly vedeny a co se pod pokličkou těžko propustné vysoké politiky odehrávalo.“
Byla pro samotného Jakeše vaše zjištění z archivů něčím překvapiva? Stihli jste to rozebrat? A kdy jste se viděli naposledy?
„Ano, nakonec jsme se díky jeho tvrdému kořínku a vstřícnosti syna ještě minulý rok osobně setkali a leccos probrali. I když už to nebyl kvůli prodělané nemoci ten vitální Miloš Jakeš, na kterého jsem byl navyklý. Působil zesláble, používal chodítko a o poznání i hůře komunikoval. Dokumenty jsem mu předčítal a on je komentoval. Velice se zajímal, i když bylo znát, že občas byl obsahem překvapený, snažil se zachovávat určitou rezervovanost. Někdy zmínil osobní vzpomínky, které uváděly archivní písemnosti do kontextů.“
Bylo těžké do tamních archivů proniknout?
„Z vlastní zkušenosti vím, že s tou nepřístupností ruských archivů se to přehání. Samozřejmě ne vše je veřejné, jedná se mnohdy ještě o velice žhavé a citlivé věci, ale k lecčemu zajímavému se dostat dá. Chce to jen ze strany historiků projevit vytrvalost a úsilí. Problémem může být, že ne každému se chce do Ruska jezdit a také nedostatečná jazyková výbava, většina písemností je pochopitelně je v ruštině.“
Čím vás vůbec osobnost Milouše Jakeše fascinovala?
„Jednalo se o významného komunistického funkcionáře, který se ve vysoké politice pohyboval přes několik desetiletí a je tak nedílnou součástí našich dějin, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Zaujala mne na něm jednak vysoká míra přesvědčení, někdo by možná řekl nesebereflexe, ale neméně jeho skromnost a vitalita. Před několika lety jsme si domluvili schůzku, předvečer které mi zvonil telefon s tím, že se omlouvá, že se naše setkání bude muset odložit, neboť se zranil na lyžích. V té době mu již bylo asi 93 let. Nejvíce mne ale fascinuje, jaké vášně jeho osobnost dokáže ještě 30 let od Listopadu budit a co všechno si lidé do něho dokážou projektovat. Zejména se stal symbolem představ o minulosti i současnosti nás samých.“
Pohřeb manželky Milouše Jakeše:
Jakeš vyhodil kamaráda ze strany a pak... Trafika pro Dubčeka?
„Byl oddaným a horlivým stoupencem Dubčeka, a to až do konce června 1968. Jakeš v té době odjel na 14 dní do SSSR na dovolenou. Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: ´Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde (...) Jakeš se seriózně postaral o ty svoje spolupracovníky, kteří se nechtěli ´měnit´, veliký rozdíl oproti Husákovi,“ cituje v ochutnávce z chystané knihy Michal Macháček. Někdejší první tajemník strany Dubček se s Jakešem znali už ze studií v Moskvě a i kvůli tomu si šli na ruku. Dubček měl pomoci Jakešovi získat křeslo šéfa obaváné Ústřední kontrolní a revizní komise, která – jak píše Machářek – „dva roky poté dohlížela na provádění prověrek, vylučování statisíců straníků i svého již bývalého stranického šéfa Dubčeka – stál u vyrábění lidí druhé, resp. třetí kategorie“. Poté, co Dubček skončil v roce 1970 ve straně i na všech pozicích, zařídil mu Jakeš zřejmě i jepičí místo velvyslance v turecké Ankaře.
Víte, že...
...dnes je to přesně 31 let od Jakešova legendárního projevu v kulturním domě v Červeném Hrádku na Plzeňsku?
Milouš Jakeš vzpomíná na věrnou komunistku Jiřnu Švorcovou: