Říká se, že Martin Maxa končí s muzikou, prý plánuje… Konec kariéry kvůli depresím!

On sám ale tvrdí: Je to nesmysl!

● Má už tři děti
● Ožení se někdy?
● A co ho právě nejvíc štve?

A jak se vlastně Martin vypořádává s depresemi? Zeptali jsme se na všechno!

Je pravda, že chcete skončit s vystupováním?
„Bohužel nevím, kdo tuto fámu přivedl na svět. Pravděpodobně nebylo v době okurkové sezony o čem psát, tak si to někdo jednoduše vymyslel. Ani nevím kolikrát jsem se už zmínil o tom, co pro mě hudba a poezie znamená, a tak si ani moc dobře nedokážu představit, že bych s tím měl praštit.“

Máte při své časové vytíženosti vůbec čas na své děti?
„Svým dětem se samozřejmě věnuji paralelně se svou profesí a myslím si, že je rozhodně nefrustruji svým povoláním.Vůbec nechápu, jak mohlo někoho napadnout, že by má práce byla neslučitelná s výchovou dětí. Takže se dětem hodlám věnovat pochopitelně dál a zároveň stejně jako doposud skládat písničky, psát texty a vystupovat se svou kapelou.“

Máte tři potomky, kolik je maminek?
„Maminky jsou dvě a já věřím, že se na tomto počtu už nic nezmění.“

O svatbě neuvažujete?
„Neuvažuji. Jsem stále stejně zarytý starý mládenec, který, pokud žije s nějakou ženou, tak leda z lásky, nikoliv pro cár papíru.“

Jak to vlastně máte doma zařízené? Žijete sám, nebo s dětmi a přítelkyní?
„Bydlím jak s dětmi a Silvou v Litvínově, tak i sám. Ke své práci totiž potřebuji tu a tam kousek samoty, a tak jsem si zároveň pořídil takové studentské útočiště v Roudnici nad Labem. Tam se občas zašiji s kytarou a píšu písničky. Je to místo, které působí trochu odlehle, ale o to víc mě inspiruje.”

S bratrem jste měl dohromady hospodu. Nebál jste se, že zkrachujete jako mnoho vašich kolegů z umělecké branže?
„Bratr ode mě odkoupil podíl na této prosperující restauraci už před čtyřmi lety a jsem tomu rád. Byl jsem z této práce za ta léta už docela unaven a chtěl jsem se věnovat pouze muzice a malování.“

Podepsaly se na vašem rozhodnutí i negativní zkušenosti s vaší bývalou diskotékou v Litvínově? Vyděračské metody a obavy z možných incidentů?
„Ano, tyto zkušenosti bohužel mám, a ty byly vlastně hlavní příčinou zmiňované únavy a frustrace z mého podnikání. Stát, v němž žijeme, je totiž institucí značně pochybnou ve smyslu ochrany slušných lidí v okamžiku, kdy se jim děje nějaká křivda. Snad proto se v něm tak dobře daří různým mafi ánským organizacím, které z tohoto faktu těží a postupně se stávají tiše akceptovanou součástí společnosti.“

Jak daleko je vaše soudní kauza z ostravského hotelu, ze které jste vyšel jako násilník?
„Odnesl jsem si dvouletou podmínku za to, že jsem se zastal ženy, kterou surově mlátil její »přítel«, bývalý policista. I toto je obraz naší pokrytecké společnosti. Jednou tu za stejný skutek člověk obdrží diplom a medaili za statečnost, jindy ho za totéž málem zavřou do vězení, pokud se to někomu hodí.“

Jak často chodíte do posilovny?
„Do posilovny se z nedostatku času dostanu maximálně jednou týdně. Umím si ale vypomoci i jinými způsoby, abych se dobral ke své dávce endorfinů, na kterých jsem za ta léta docela závislý. Takže běhám, jezdím na kole, plavu, zkrátka cokoliv, čím se unavím. Jenom tak dokážu zahnat do kouta depky, které se mě občas zmocňují a ke kterým mám bohužel odjakživa sklony.“

Z čeho může mít pohledný a úspěšný muž deprese?
„Deprese nemají nic společného s úspěchem, či vzhledem. Jednoduše přicházejí, často bez nějaké zjevné příčiny. Možná existují nějaké spouštěcí mechanismy, jako například podzimní plískanice, ale ta skutečná příčina bude nejspíš vězet v člověku samotném. Jako by se člověk už s tím smutkem v duši a pocitem prázdnoty narodil. V každém případě to velmi bolí. O to víc, že pro tohle ohnisko bolesti většinou schází racionální vysvětlení.“

Jak jste na tom se zdravím? Myslím s tou záhadnou nemocí, která před časem plnila stránky médií.
„Ona nakonec zas tak moc záhadná nebyla. Před pár lety jsem prodělal jednu těžší formu žloutenky. Tohle je už ale zaplaťpánbůh za mnou a já jsem již docela zdráv, navíc s kompletně vytvořenými protilátkami, a tudíž jsem do budoucna proti této chorobě naprosto imunní.“

Dlouho jste pečoval o nemocného otce. Docházíte za ním stále do nemocnice?
„O svého otce pečuji nadále, protože si to jeho zdravotní stav jednoduše vyžaduje. Tohle je totiž běh na dlouhou trať. Zůstal po mozkové mrtvici vertikálně ochrnutý a jedinou jeho spásou je neustálé cvičení, které je ovšem velmi vysilující a vyžaduje pomoc. Jenom takhle se ale krůček po krůčku dostavují postupně nepatrná zlepšení jeho stavu. Za spoustu naší společné práce budeme sklízet taková ta malá, nepatrná vítězství.“

Pro co máte největší slabost, za co nejvíc utrácíte?
„Vždycky jsem nejvíc utrácel za kytary, to je myslím má největší slabost. Mám jich pět a jsou to všechno poměrně drahé kousky. Pokaždé, když jdu kolem nich, tak neodolám a některou pohladím.“

Co vás v poslední době naštvalo?
„Pokud člověk umí hledat souvislosti, číst mezi řádky a zároveň pravidelně sleduje večerní zpravodajství, je naštvaný a otrávený každý večer. A tak je to se mnou. Každý večer znovu a znovu zírám na to, v jak žalostném stavu se nachází naše společnost, sleduji neskutečně tristní chování našich politiků, smiřuji se s neoddiskutovatelnou absencí slušnosti ve všech sférách naší politické scény, kde se lži staly automatickou součástí rétorické výbavy politiků a korupce a podvádění součástí jejich životního stylu.“

Není to dostatečný důvod pro to, abyste se znovu pokusil vstoupit do politiky?
„Ano, právě tohle mě motivovalo k mému předchozímu a doposud jedinému pokusu o vstup do politiky a lze předpokládat, že pokud bych se k podobnému kroku v budoucnu někdy znovu rozhodl, nebude tomu jinak.”

A co vás v poslední době potěšilo?
„Jak říkám, ve svém životě dosahuji jen malých, drobných vítězství, ale jsem za ně vděčný. To když se vám například z útrob noci podaří vyrvat nějakou tu inspiraci a nad ránem na stole leží básnička, z níž máte radost. Dopis od fanouška, z něhož máte pocit, jako by se na svět díval stejnýma očima a náhle se cítíte o trochu méně osamělý. Je toho víc. A pak jsou i velká vítězství. Třeba mé milované děti. To je myslím mé největší vítězství.“