Legenda české psychologie, esoterik a malíř Milan Nakonečný (87): Nemáte sex jako sport? Tak nejste in... | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Legenda české psychologie, esoterik a malíř Milan Nakonečný (87): Nemáte sex jako sport? Tak nejste in...

Ze všech svých děl si Milan Nakonečný nejvíce považuje Lexikonu magie. Podle jeho slov je to nejúplnější lexikon ve světové literatuře.
Ze všech svých děl si Milan Nakonečný nejvíce považuje Lexikonu magie. Podle jeho slov je to nejúplnější lexikon ve světové literatuře. (Foto Aha! – Vlaďka Hradská, ara)

Napsal řadu učebnic o psychologii a zřejmě i nejobsáhlejší lexikon o magii na světě. Uznávaný esoterik, nestor české psychologie, vysokoškolský pedagog a malíř. To vše je stále činorodý Prof. PhDr. Milan Nakonečný, který právě oslavil 87. narozeniny.

Je vám 87 let, a místo zaslouženého odpočinku jste stále v plné práci a přednášíte studentům. Kde?
„Učím na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, na teologické fakultě. Teď právě máme zkouškové období. Kromě toho mi v těchto dnech zabrala dost času i příprava výstavy mých obrazů, která byla otevřena v Táboře, kde bydlím.“

Váš život je už od studií plný vzestupů a pádů. Jak vzpomínáte na své rodiče? „Moje matka byla velice laskavá, vychovaná v klášterní škole. Otec byl důstojníkem ukrajinské nacionalistické armády, který po porážce ukrajinských nacionalistů odešel ze sovětského Ruska a usadil se v Československu. Vystudoval v Praze práva, později pracoval jako notář. Ale v roce 1948 mu jeho kancelář znárodnili.“

Otec dál pracoval, zůstali jste v Čechách. Lidé jako váš otec ale tenkrát končili v SSSR a nikdo o nich už nikdy neslyšel...
„Byla veliká klika, že přežil rok 1945. Řada jeho známých Ukrajinců- -emigrantů byla zatčena a odvezena do SSSR. Například jeho pražský přípřítel Orest zmizel v gulagu. Naše rodina žila od roku 1947 v Táboře. Byla to šílená doba. Možná nám pomohlo, že jsme byli stranou, nežili jsme v Praze, ale na jihu Čech.“



Už jako student gymnázia jste byl politicky nežádoucí. Čím jste provokoval?
„V táborském gymnáziu na podzim 1948 někdo vyměnil ve třídě obraz prezidenta Gottwalda za Trumana (Harry S. Truman, tehdejší americký prezident, pozn. red.). Předseda akčního výboru si svolal studentské funkcionáře, mezi nimiž jsem byl, a řval na nás, že gympl nechá zavřít a my půjdeme do výroby. Řekl jsem jen »Jako za protektorátu? «, a byl průšvih. Do zápisu dali, že jsem řekl, že nás kdysi tížila nacistická bota a nyní nás tíží bota komunistická. Vyhodili mě a já musel do výroby. Za nějakou dobu si mě vzal otec k sobě do kanceláře. Díky jeho známostem jsem později nastoupil do gymnázia v Soběslavi. Tam mě ale vyhodili od maturity a po opakování oktávy jsem zase nebyl k maturitě připuštěn, spolu se dvěma spolužačkami, dcerami kulaků. Opět zasáhl otec a já mohl odmaturovat po prázdninách. Jen co jsem si vyzvedl vysvědčení, přišel příkaz shora, aby mi ho nevydávali.“

Jak jste se dostal na vysokou školu?
„Po maturitě jsem rok pracoval jako dělník v papírnách, pak jsem se přihlásil na vysokou školu a byl přijat. Po čtrnácti dnech děkan na základě intervence jedné táborské politické stvůry mé přijetí odvolal. Než abych skončil zase ve výrobě, přihlásil jsem se na vojnu, že chci být voják z povolání. Stal jsem se vojínem-aspirantem v Berouně.“

A dál…
„Po vyřazení z aspirantky jsem sloužil ve vojenském leteckém učilišti v Liptovském Mikuláši. Díky tomu, že jsem přišel k přijímačkám v uniformě rotného-aspiranta, mne vzali na Vysokou školu pedagogickou, obor psychologie-pedagogika. Na filozofické fakultě UK v Praze jsem vystudoval obor klinické psychologie. Na vojně jsem zůstat nemusel, stal jsem se důstojníkem v záloze.“

Začala vaše kariéra psychologa. Problémy vás ale provázely dál…
„Díky umístěnce jsem začal ve Vodňanech dělat dětského psychologa v diagnostickém zařízení. Můj učitel psychologie po čase zakládal katedru psychologie na novinářské fakultě v Praze. Později jsem učil psychologii na Filozofické fakultě UK. Přišel rok 1968 a já byl obviněn, že jsem v Klubu angažovaných nestraníků, ale nebyla to pravda. Byl jsem nestraník, měl jsem těsně před docenturou a musel jsem v období »normalizace« z fakulty odejít.“

Jak jste zvládal léta v nemilosti, která po vyhazovu následovala?
„Procházel jsem jako psycholog různá zaměstnání. Byl jsem v Ústavu sociální péče v Černovicích, ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí v Praze, učil jsem na Střední pedagogické škole v Soběslavi. Dělal jsem i znalecké posudky pro policii a v případech dětské psychologie.“

Rok 1989 znamenal změnu poměrů, přineslo vám to satisfakci?
„Po převratu jsme se vrátil na Univerzitu Karlovu, kde mě zvolili vedoucím katedry vzdělávání a výchovy dospělých, později tzv. andragogiky na filosofické fakultě, kde jsem získal docenturu a posléze profesuru psychologie. Odešel jsem odtud totálně zhnusen tamními poměry. Jako profesor jsem mohl zůstat, ale odmítl jsem.“

Proč?
„Byla to hrozná doba. Někteří kolegové měli kariérní problémy, jiní byli prolustrováni pozitivně, ale nic se nedělo. Najednou byli všichni demokrati. Polistopadové poměry mne velmi, jemně řečeno, zklamaly.“

Vaší zálibou je malování, kterému se věnujete od mládí. Je to váš únik od reality nebo těžkých myšlenek?
„Malování mě zachraňovalo v dobách perzekucí. Někteří z mých stejně postižených kolegů začali třeba pít, já se uchýlil k malování. Namaloval jsem asi 300 obrazů. Nemám ale rád hypermoderní umění Picassa, Miróa a zejména Pollocka. Mám rád impresionisty, expresionisty, některé surrealisty, zejména Františka Muziku, a symbolisty. Vizuální umění nemá skutečnost kopírovat, ale transformovat do estetické struktury.“

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném sobotním vydání deníku Aha!

Kdo je Milan Nakonečný
Narodil se 8. února 1932 v Horažďovicích, vystudoval Vysokou školu pedagogickou a klinickou psychologii na Filozofické fakultě UK. Byl předsedou společnosti hermetiků Universalia. Za celoživotní práci v oblasti psychologie obdržel ocenění Zlatá šupina a Cenu města Tábora. Je čestným členem České andragogické společnosti.

Jak vznikal rozhovor
Profesor Nakonečný žije ve staré vilce obklopen knihami. Jsou všude, kam se člověk podívá, na zemi i v policích až do stropu. Přijal mě v knihovně, zapálil si dýmku a pustil se do povídání. Připravené otázky mi byly k ničemu. Stačilo naťuknout téma a rozjel se vodopád slov. Občas jsem při hovoru udělala pár fotografií. Na všech byl ale vážný. Když jsem si posteskla, jak těžké je ho zachytit alespoň v náznaku úsměvu, odpověděl: „Úsměv je u mě velmi vzácný.“



Přečtěte si
vigela
16. 2. 2019 • 18:05

Učila jsem se z jeho knih. Přeji mu hodně zdraví.

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.