Hana Krampolová: Málem ji zabila vlastní prsa!

Než si namluvila manžela, milovala Luďka Sobotu!

Hanko, lidé vás znají hlavně jako manželku Jiřího Krampola, jinak se toho o vás moc neví. Nemrzí vás to?
„Ale vůbec! Vždyť co si budeme povídat, i já jsem kdysi, když jsme spolu před léty začali chodit, byla trošku namyšlená na to, že mám za partnera tak známého člověka.“ (smích)

Spousta lidí si o vás ale myslí, že se necháte od muže vydržovat…
„Tak to pozor! Dělám Jirkovi manažerku a účetní! S tím je docela fofr… Ale i když jsme už byli spolu, nechala jsem se zaměstnat v divadle, abych byla Jirkovi nablízku i při zájezdních představeních. Taková to byla láska!“

Jak jste se s Jirkou vlastně poznali?
„Šla jsem si k němu v roce 1990 po jedné premiéře pro podpis do šatny a tím se to spustilo! Jiříček byl můj idol, ale musím přiznat, že v patnácti jsem se ještě víc zbláznila do Luďka Soboty. Pak si ale »dovolil« začít si se svou současnou ženou Adrianou, tak jsem se přeorientovala na Krampola. Doteď to bylo moje velké tajemství, snad mi za to Adina nevyškrábe oči.“ (smích)

Můžete nám popsat svůj vztah s Jirkou?
„Jirka je strašně romantickej, pozornej chlap! Denně mi přinese nějaký dárek. Roztomilé drobnosti, třeba mi na louce natrhá pár kytek, ale občas jsou to i drahé dárky. Je to gentleman každým coulem, ale taky pěkný nepořádník. Ne že by byl bordelář, ale kde se svlékne, tam to oblečení zůstane. Tím mě trochu zlobí. Ale jinak je to poklad.“

Co na sobě navzájem obdivujete?
„Když někdo o Jiřím mluví špatně, snažím se ho vždycky zastat, protože ať jde o cokoliv, on byl, je a vždycky bude neuvěřitelně slušný člověk! Fascinuje mě na něm, že na svůj věk vypadá fantasticky, nechová se jako starej páprda, žijeme spolu naplno. A co si on myslí o mně? To se ho zeptejte sami, ale kromě toho, že mi vyčítá, že jsem přehnaně pořádná, a občas z legrace tvrdí, že si mě kdysi bral v pomatení smyslů, mi říká, že už by mě nikdy nevyměnil.“

Jak spolu nejraději trávíte volný čas?
„Vypneme mobily, aby nás nikdo nerušil, uvaříme si čaj, připravíme dobrůtky a na gauči spolu se zvířaty koukáme na televizi. Neznám větší pohodu…“

Odkud vlastně, Hanko, pocházíte?
„Jsem z Kyjova, takže jsem odmala odkojená vínem. (smích) Dětství jsem ale zčásti strávila i v Kroměříži, v roce 1973 pak můj tatínek, voják z povolání, dostal byt v Praze, tak jsme se přestěhovali z maloměsta do rušné metropole. Občas mi ten poklidný život na malém městě, kde čas plyne pomalu, chybí. Proto jsem ráda, že máme domek za Prahou na Okoři. V Praze totiž bydlíme u Staroměstského náměstí, všude jsou davy turistů, takže si od lidí na chaloupce rádi odpočineme.“

Jaký jste měla vztah s rodiči?
„Byla jsem tátova holčička, rozuměla jsem si s ním víc než s maminkou. Byl to spíš kamarád, vždycky mi poradil nejlíp, pomáhal mi ve všem. Před pěti lety bohužel zemřel na rakovinu a od té doby mám úplně stejný vztah s maminkou.“

Učila jste v mateřské škole. Nechybí vám dnes to dětské hemžení?
„Docela dost! Mám k dětem perfektní vztah a i ony mě mají rády. Vždycky mi říkaly »Haničko, sluníčko« a s tímhle oslovením mě na ulici zastavují bývalí žáci dodnes. Dětem se ale chystám věnovat i v budoucnu, právě si domlouvám spolupráci s jednou charitativní organizací. Zatím vám ale neřeknu podrobnosti, nechci to zakřiknout.“

Letos jste měla velké zdravotní komplikace, kvůli prsnímu implantátu jste měla tělo zasažené infekcí. Už jste úplně v pořádku?
„Dnes už je to mnohem lepší, hlavně nedávno v Turecku u moře jsem se dala dohromady! Tehdy to byla obrovská náhoda, když lékaři zjistili, že se mi sroloval silikon, ucpal prsní žlázu, která pomalu odumírala a ničila mi tělo. Říkali, že přijít o pár dnů později, bylo by možná pozdě. Z prsou čtyřek mám teď větší jedničky. Ale co, hlavně že jsem neumřela!“

Říká se, že na všem zlém se dá vždy najít i něco dobrého. Přinesla vám nemoc něco pozitivního?
„Roztřídila jsem si pořádně kamarády! Měla jsem okolo sebe hodně lidí, kteří se mi ozývali, jen když něco potřebovali, ale jinak jsem pro ně byla vzduch. Vyměnila jsem si telefon a nové číslo dávám lidem jen výjimečně.“

S manželem jste se snažili o vlastního potomka, štěstí vám ale nepřálo. Mrzí vás to?
„Mrzí, nemrzí, příroda rozhodla takhle a my s tím nic nezmůžeme! Naštěstí mám ale z prvního vztahu syna Petra, je mu sedmadvacet a dělá mi jen radost… I Jirkův syn Martin je moc fajn. Třeba se brzy od jednoho z kluků dočkáme vnoučat a ta nám všechno vynahradí!“