Režisér Ondřej Kepka (37): Mám vzpomínky jako padesátník!

„Můj učitel Boris Rösner mi to tehdy vyčítal. Prý jsem se měl věnovat hlavně divadlu. Ale já jsem herectví nikdy úplně neopustil, ještě dnes si občas zahraju,“ říká Ondřej Kepka.

Co teď přesně točíte?
„Musím začít tím, co je mi momentálně autorsky nejbližší. Vyrábím trojdílnou sérii dokumentů o relativitě lidského štěstí. Mnoho lidí nemá skoro nic, a jsou šťastní a spokojení. Jiní mají skoro vše, přesto jsou nešťastní a pořád mají nějaký problém. Zajímá mě, kde je hranice mezi štěstím a neštěstím. Zároveň budu pro Českou televizi natáčet pohádku a zkoušet v Mladé Boleslavi divadelní představení. A teď zrovna běží v televizi díly seriálu Ulice, které jsem natáčel.“

Pohádku?
„Pracovní název je Princezna Zívalka a námět napsala Věra Šimková-Plívová, slavná režisérka filmů pro děti. Je to klasická pohádka o královské rodině, odehrávající se na hradě, s tradičním schématem zakletí a osvobození. Takže se diváci mají na Vánoce na co těšit.“

Nedokážu se dopočítat, jak to stíháte. To má váš den 48 hodin?
„Někdy je to hrozné, ale zatím jsem se naštěstí nikdy nedostal až na dřeň. Ale začínám si strašně vážit času. Takže když se někdy koukám na film nebo sedím v hospodě, mám pocit, že ztrácím čas. To už je deformace. (smích) Ale člověk někdy musí jen tak žít, ne jen pořád pracovat.“

Jako režisér jste natočil mnoho televizních filmů, ale nebyl mezi nimi žádný celovečerní…
„To je věc, která mě dost trápí. Vždycky jsem chtěl natočit film. Ale zatím jsem neměl v ruce látku, které bych natolik důvěřoval, abych se pustil do toho šílenství kolem výroby distribučního filmu. Teď už mám dvě želízka v ohni, letošní rok věnuji přípravě a příští rok bych chtěl začít točit.“

O hercích a režisérech se říká, že špatně snášejí kritiku. Jak jste na tom vy?
„Několikrát se mi stalo, že jsem něco piplal půl roku a pak to ostatní smázli jako sopel. Učím se ji snášet, ale jde to těžko. V tom trošku testuji sám sebe. Jsou situace, kdy mě to strašně uhodí, padne to na mě a dostanu pocit, že je všechno špatně. A někdy se naopak kousnu a nechci přijmout ani dobře míněnou kritiku. Takže dost záleží na tom, od koho ta kritika je a jak je míněná.“

Jak jste se jako režisér dokumentů a televizních filmů dostal k seriálu Ulice?
„Patřím k zakládajícímu týmu režisérů, neboť jsem žákem Dušana Kleina, který celý seriál postavil.“

Spousta lidí, kteří se považují za intelektuály, seriály typu Ulice kritizuje. Prý se vyrábějí jak na tovární lince a kazí vkus diváků…
„V případě Ulice bych se ohradil! Ulice je hraný příběh každodenního života skupiny lidí, kteří řeší běžné životní problémy. Nepředstírá žádnou velkou uměleckou hodnotu, popisuje denní lidské starosti, život, jak jej zná každý z nás. Hrají tam české herecké špičky, režiséři mají vysoké renomé, seriál vytvářejí nejlepší profesionálové všech profesí, a to Ulici nemůže nikdo odpárat. Sestavit tak silný tým byl velmi chytrý nápad, protože nikdo z nás nechce jít pod svou úroveň a vydáváme ze sebe maximum. A v daném žánru je to velmi kvalitní a poctivě odvedená práce, za kterou se rozhodně nestydím.“

Jaké to bylo být žákem Dušana Kleina?
„Úžasné. Celý život jsem měl štěstí na fenomenální učitele, a to už od mateřské školy. Samozřejmě že jsem potkal několik zamindrákovaných lidí, kteří mi dávali zabrat za to, že jsem byl dětský herec, i když jsem se jako hvězda nikdy snad nechoval. Ale většinou jsem měl štěstí, hlavně na DAMU a na FAMU. A dva učitelé pro mě byli skutečně nezapomenutelní, Dušan Klein a Boris Rösner. Hodně mi dali a dávají stále. Boris teď už shůry nebes a Dušan z našeho pozemského světa.“

Jak byste zavzpomínal na Borise Rösnera?
„Pan učitel Rösner mě naučil, co je to humor, existence a chlapství na jevišti. V této souvislosti si vzpomínám na jednu neuvěřitelnou historku. Na DAMU jsme zkoušeli hru a Boris se na nás přišel podívat. Scéna měla končit tím, že si moje spolužačka, žensky skutečně velmi vyvinutá, položí moje ruce na ňadra. Ale vždycky jsme se začali smát. Když jsme to zkoušeli potřetí, Boris to nevydržel, přišel na jeviště, vzal ruce té spolužačky a položil si je mezi nohy. Všichni jsme ztuhli. Kdyby to šlo, tak tam snad stojíme doteď. (smích) Naše profesorka kvůli tomu dokonce spadla ze židle. (smích) Trvalo to asi deset vteřin, pak Boris ustoupil a zeptal se, jaký s tím máme problém. Po tomhle představení byly ruce na ňadrech naprostá banalita. Zdánlivá vulgarita byla nakonec geniálním pedagogickým krokem. Na takového učitele se prostě nedá zapomenout.“

Byl jste dětská herecká hvězda, vystudoval jste DAMU, ale nakonec jste skončil za kamerou. Není to škoda?
„Touha po režii byla u mne již dlouho, a tak když jsem z jedné studentské akce na DAMU natočil reportáž, která se líbila, zkusil jsem udělat zkoušky na FAMU. A to zrovna v době, kdy se mi v herectví začalo dařit. (smích) Boris mi to tehdy dost vyčítal, i když mi jinak FAMU přál. Prý jsem se měl věnovat hlavně divadlu. Ale já jsem herectví nikdy neopustil, i když u mě dnes režie hodně převažuje. Herectví mám prostě v sobě.“ (smích)

Jak se člověk vůbec stane dětskou hvězdou?
„Moje máma hrála v inscenaci Tetinka, pro kterou hledali malého kluka. A její kolegy napadlo, jestli nepřivede mě. Máma tomu nebránila a režisérovi jsem se zalíbil. Takže poprvé jsem hrál v šesti letech, ještě před první Arabelou. Štěstí bylo, že jsem uměl číst ještě dřív, než jsem šel do první třídy. Takže jsem vesele louskal texty a při natáčení jsem z toho měl obrovskou legraci. Dneska, když to vidím, tak mě polévá horko.“ (smích)

Váš hlas známe také ze zahraničních filmů. Začal jste dabovat už jako dítě?
„Poprvé jsem byl v dabingu už v roce 1978 a mám za sebou mnoho krásných rolí. Ale zažil jsem i komické situace. Jeden režisér se mě snažil učit dabovat po pětadvacetileté praxi. (smích) Ale měl jsem smůlu, že jsem neměl žádnou zapamatovatelnou postavu. Neměl jsem svého Pierra Richarda nebo Harrisona Forda, ani Toma Cruise. Všechny zásadní mladé a úspěšné zahraniční herce mi přebral kamarád Michal Dlouhý.“ (smích)

Když už jste se zmínil o Arabele, v některých seriálech je prý tak silný kolektiv, že se udrží i po letech. Stýkáte se s někým i dnes? Třeba s Mařenkou?
„S Mařenkou jsme se příliš nevídali, teď však budu točit o Veronice Týblové-Polívkové dokument z cyklu Osudy dětských hvězd. Těším se, že budeme vzpomínat. Dost mně přirostl k srdci hlavně kameraman Emil Sirotek. Vzniklo mezi námi letité přátelství, jednou jsme spolu dokonce spolupracovali na společném snímku. Potom bohužel zemřel. Pro mě Arabela znamenala strašně moc. Byla to obrovská kumštýřská inspirace, setkání se špičkovými profesionály ve všech oborech. Byla tam neuvěřitelná plejáda herců a dalších odborníků. Díky tomu jsem dnes trochu pokřivený. Když se v sedmi letech setkáte s takovými velikány, máte v mém věku vzpomínky jako padesátník.“

Poslední dobou tvůrci oprašují staré úspěšné snímky, mluví se třeba o pokračování Saxany. Šel byste do třetí řady Arabely?
„Kdysi mi Václav Vorlíček s humorem řekl, že čtvrté pokračování budu točit já. Jenže to by předtím musel natočit třetí řadu. (smích) Ale já bych nedráždil hada bosou nohou, jak se říká. Myslím, že už dvojka byla tak tak, protože první Arabela byla fenomén. To je národní poklad, něco, čeho bych se už nedotýkal. Dvojka si svůj úkol splnila a myslím, že trojky není třeba. Vždyť ze staré party už nezůstal prakticky nikdo. Ledaže by se udělal celovečerní film, třeba Honzík v říši pohádek.“ (smích)

Autor: Leni Kabeláčová
Foto archiv Ondřeje Kepky