Herečka Sandra Pogodová: Jsem profesionální mrtvola!

Herečka Sandra Pogodová (31) má za sebou bezpočet filmových, televizních i divadelních rolí. Ale veřejnost ji objevila až díky roli ztřeštěné zdravotní sestřičky Stáni v seriálu Velmi křehké vztahy. „Kdysi jsem byla přesně takové třeštiprdlo. Ale dnes už na to nemám energii. Jsem unavená ženská po třicítce,“ říká půvabná herečka. A jak se rusovlasá Moravačka kouká na český showbyznys? „Všichni se navzájem pomlouváme. Bojujeme mezi sebou, jsme malicherní a sebestřední,“ tvrdí.

Jste skutečně přirozená zrzka?
„Přirozenou barvu vlasů mám měděnou, teď tomu trochu pomáhám henou. Ve dvaceti jsem si totiž zničila vlasy chemickými barvami. Tehdy jsem hodně experimentovala, jednu dobu jsem dokonce chodila nakrátko a načerno.“

Nesmáli se vám spolužáci na základní škole, že jste zrzoun?
„Jako dítě jsem byla blondýnka, barva se mi změnila až v pubertě. Takže na základce si ze mě nedělali srandu kvůli vlasům, spíš kvůli jménu. Sandra bylo tehdy hodně nezvyklé, takže jsem měla spoustu veselých přezdívek, Sádra, Sranda, Srajda, v tom se spolužáci vyžívali. Ale já jsem byla velkej raubíř, takže jsem si nenechala nic líbit.“ (smích)

Říkáte raubíř? To jste se na základní škole prala?
„No. Nikdy jsem se moc nebavila s holkama, spíš s klukama. Nebyla jsem typická krásná holčička, co nosí sukýnky a mašle, i když se maminka snažila, co se do ní vešlo.“ (smích)

Vyrůstala jste v Olomouci, ale už v pubertě jste začala studovat v Praze a zůstala jste tu dodnes. Jste ještě vůbec Moravačka?
„Tehdy jsem ve čtrnácti sedla na vlak a odjela do velkého města. Dodnes obdivuju rodiče, jak to bravurně zvládli, když mě v tak nízkém věku pustili do světa. Ale dali mi na cestu dobré základy, takže jsme to všichni přežili ve zdraví. Teď už tu žiju osmnáct let, ale povahou se cítím být pořád Moravačka. Vždyť Moraváků je plná Praha.“ (smích)

Moravačka povahou? Co si pod tím mám představit? Že dokážete vypít spoustu slivovice?
„Tak v této disciplíně už poněkud pokulhávám, ale měla jsem několik zdatných let. (smích) Řekla bych, že moravská povaha spíš tkví v určité bodrosti, otevřenosti. Moraváci si vzájemně strašně pomáhají, jsou to vesměs sluneční a veselí lidé. Samozřejmě nejsou všichni takoví, ale řekla bych, že tohle jsou základní moravské povahové rysy.“

S tím se asi v showbyznysu moc nepotkáte. Tam spíš vládne pokrytectví a ostré lokty…
„Tohle asi pramení z toho, že se navzájem pomlouváme. Já to dělám taky, člověk se u toho bezvadně uvolní. Doporučuju to všem. (smích) Základ je nemyslet to zle, nevyrábět žluče a negativní věci. Ale když občas některé kolegyni umejete prdel, je to zábava. A všem kolegyním, které mejou prdel mě, to ze srdce přeju. Ať si uleví, to jim pomůže. O hercích se říká, že jsou falešní pokrytci. Tak to není. Jen jsme zvyklí pořád hrát. A bojujeme mezi sebou, protože jsme malicherní a sebestřední. Ale v téhle profesi musíte být, jinak byste na jeviště vůbec nevylezli.“

Lidé vás znají hlavně jako sestřičku Stáňu ze seriálu Velmi křehké vztahy. Je to těžké hrát takové třeštiprdlo?
„Vůbec ne. Naopak. Je mi povahově hrozně blízká. V pětadvaceti letech jsem to měla úplně stejně. Taky jsem byla třeštiprdlo, lítala jsem ode zdi ke zdi, takže to znám. Proto je mi tahle postava hrozně sympatická.“

Dneska už nejste třeštiprdlo?
„Dneska už na to nemám energii, jsem z toho pak tři dny vyřízená. Občas se pokouším, během natáčení řádím, všechny bavím, ale pak přijdu domů a dojde mi, že jsem normální unavená paní po třicítce.“

To je třicítka tak znát?
„Dost. Máte úplně jinou energii. Dřív jsem chodila na koncertech pařit do kotle. Dnes se raději postavím s pitíčkem na balkon a v klidu si tam pokrucuju zadečkem. Věkem se člověk zklidní. Těším se, až mi bude šedesát. To už budu úplně vyklidněná.“

Dokážete si představit, co budete dělat v šedesáti?
„Pokud se toho dožiju, tak bych i v šedesáti chtěla hrát divadlo. A chtěla bych se dopracovat k tomu, že si pořídím pididomeček na vesnici se zahrádkou, zvířaty a pokojem pro hosty, aby za mnou mohli jezdit kamarádi na návštěvy. Rozhodně bych na stáří nechtěla zůstat ve městě.“

V tom vašem výčtu postrádám manžela, děti, vnoučata…
„Postrádáte správně. (smích) S chlapama jsem to měla vždycky divoký. Není divu, při mé nátuře. Nejsem moc domácí typ, prototyp ideální manželky. Takže jsem zatím nenarazila na toho správného muže. Ale věřím, že někde po světě běhá, jen se musíme potkat. A s úderem jara se určitě začnou dít věci.“ (smích)

Líbí se vám nějaký konkrétní typ mužů?
„Vždycky říkám, že jsem redfordovský typ. Líbí se mi světlovlasí muži s vysportovanými, šlachovitými postavami, akční a podnikaví. Ale představy a realita se dost liší. Když si vzpomenu na své bývalé partnery, tak mezi nimi moc šlachovitých blonďáků není. Ale úplně nejdůležitější je inteligence a smysl pro humor. Chlap by měl brát věci s nadhledem a neutápět se v problémech. A když někoho takového potkáte, tak je vám úplně šumák, jestli má čtyři uši a dva zuby. Protože není nic horšího než mít doma suchoprda a uzurpátora.“ (smích)

Existuje něco, co byste nepřekousla?
„Kdysi jsem měla krátký vztah s jedním hercem, a to je pro mě hodně riziková skupina. Obdivuju všechny ženy, které si něco takového nasadí domů. Herečka je něco hrozného, to vidím na sobě. Ale chlap-herec je ještě horší. Když se za nimi zavřou domovní dveře, tak se většina z nich úplně promění. Z těch velkejch frajerů se stanou sebestřední bolestíni. Pořád kolem nich musíte pobíhat a starat se o ně. Tak toho se budu snažit vyvarovat. Ale znáte to, odříkaného chleba největší krajíc.“ (smích)

Teď se objevíte ve filmu Juraje Jakubiska Čachtická paní. Na té jste se prý hodně vyřádila…
„Hraju služtičku Sáru, a i když to není extra velká role, je hodně dramatická. Má tam několik výstupů, při kterých cáká krev. Nejdřív zabiju jinou služku sekerou, pak mi pouštějí žilou a nakonec mě Čachtická paní ubodá nůžkami.“

To máte na dramatické role štěstí. Kolikrát už vás zabili?
„Tak čtyřikrát, takže jsem vlastně profesionální mrtvola. (smích) Už mě oběsili, ubodali, zavraždili pumpičkou na kolo a jednou jsem skákala z věže. Vyloženě si to užívám. Takže tiše doufám, že mám devět životů jako kočka. Protože čtyři už mám za sebou.“ (smích)