Nevlastní dcera Jarky Stránské se zpovídá o trápení macechy!

Jaké bylo první setkání?
„Bylo mi osm, když začala chodit s tátou. Byla jsem u táty na víkendu, neřekl mi, že tam někdo bude. Najednou přišla Jarka, začala mýt nádobí, vařit a já z toho byla vykulená. Vůbec jsem nevěděla, co se děje.!

Padly jste si hned do oka?
„Tak jednoduché to nebylo. Moc jsem ji nebrala, vzdorovala jsem jí.“

Jak?
„Třeba jsem odmítala jíst, co uvařila, a tak podobně.“

Vadilo vám, že je na místě vaší vlastní matky?
„To ne. Ale byla jsem tátův mazánek, takový rozmazlenec, a strašně jsem na tátu žárlila. Jarka byla ale skvělá. Byla jsem strašná a ona byla ze mě hodně nešťastná. Bála se, co si zase vymyslím, ale všechno to překonala, nikdy se na nás nevykašlala.“

Jak dlouho vaše vzdorování trvalo?
„Musela to snášet takové dva tři roky.“

Teď říkáte, že ji považujete za svou skutečnou mámu. Jak se to stalo?
„Roky plynuly a já jsem si začala uvědomovat, co znamená pro tátu i pro mě. Nikdy to nevzdala. Vždycky mi naslouchala a byla mi ochotná pomoct, zajímala se o moje zájmy, o moji školu, o mě.“

Jaké zájmy máte na mysli?
„Třeba útulek v Kralupech nad Vltavou, kde působím ve volném čase jako ošetřovatelka. Abychom našli nového páníčka pro fenku Clariss, rozhodli jsme se s ní natočit hrané video, ve kterém měla ukázat, jak skvělý pes je. Jarka nám s tím moc pomohla. Bylo hrozný vedro, ona se navlíkla do lyžařských ponožek, zástěry, paruky a šla s námi do lesa, kde ji žrali komáři, točit psí příběh. Hrála lesní divoženku. A Clariss pak skutečně páníčka našla.“
V čem byla víc mámou než ta biologická?
„Když mě něco trápilo, poznala mi to už na očích. Vždycky se zeptala a snažila se mi nějak pomoc. Jezdila se mnou po doktorech, když táta nemohl. To, co pro svoje děti dělají mámy, pro mě dělala ona.“

Mami jí ale neříkáte, nemrzí ji to?
„Nechala to na mně, vždycky jsem jí říkala Jarko.“

Dobré vzpomínky na dětství člověku nabíjí baterky po celý život, jaké to jsou u vás?
„Když jsem trávila s tátou a Jarkou víkendy, Jarka většinou hrála pro děti divadlo. Jezdila jsem s nimi, pomáhala jsem jim stavět kulisy, s tátou jsme osvětlovali, zvučili, to bylo fajn. Nebo jsme společně jeli na vodu i s naším pejskem Kikinou. Bylo mi asi 12 let. Bylo úžasné, že jsme byli spolu a všechno fungovalo bez problémů.“

Je pro vás v něčem inspirací?
„Líbí se mi, jak je manuálně zručná. Na chalupě si sama postavila krb. Je schopná za jedno odpoledne vymalovat byt dřív, než táta přijde z práce.“

Nerýpne si do vás někdy za to, jak jste ji trápila?
„Když na to přišla debata, dala mi najevo, že to chápe, že malý holky takové jsou.“
Srovnání s vaší vlastní matkou?
„Vlastní máma mi dala málo. Jarka se mi všechno snažila vyhradit. Zajímala se o moji školu, i na střední se mě vždycky ptala, co bylo ve škole, co se teď učím. Učila se se mnou na maturitu. Zkoušela mě z vědomostí o kravách, králících, hodně mi pomohla češtinou a literaturou.“

Šla někdy do školy?
„Jeden problém šla řešit. To se týkalo mojí mámy. Nefungovalo to, svěřila jsem se angličtinářce a poprosila jsem ji, aby to spíš řekla Jarce než tátovi.“

Je herečka, předala vám něco ze své profese?
„Zná mě a ví, že jsem spíš introvert, tak mě nechala být takovou, jaká jsem.“

Ani s módou nebo líčením vám nepomáhala?
„To ano, šli jsme spolu na nákupy. Já si něco vybrala a ona mi pak k tomu vybrala tričko nebo nějaké doplňky.“

Vyprávěla vám někdo o dcerce, která jí jako miminko zemřela na syndrom náhlého úmrtí?
„To víte, že jsem se ptala – a jako malá asi dost natvrdo. Některými otázkami jsem ji mohla ranit, ale nikdy mě neodbyla a vysvětlila mi, že měla holčičku Janičku.“