Miro Žbirka: Proč odmítá muzikály?

Zpěvák Miro »Meky« Žbirka (54) je světoběžník! Maminku má Angličanku, narodil se na Slovensku v Bratislavě, ale se svou druhou ženou Kateřinou a dětmi Lindou a Davidem žije v Praze. Letos slaví už třicet let své kariéry, po celou dobu velmi úspěšné. Vždyť v roce 1982 se dokonce stal Zlatým slavíkem, a porazil tehdy po čtrnácti letech Karla Gotta! Na předních příčkách podobné ankety se dodnes pravidelně umisťuje na Slovensku. O všech svých domovech, ale i o tom, proč nikdy nepřijal nabídku na muzikál či, proč zmeškal koncert Madonny, si povídal s deníkem Aha!

Sledujete zahraniční zpěváky? Byl jste třeba na pražském koncertu Madonny?
„Nebyl, ten den jsem hrál. Také mě odradil ten chaos okolo lístků, nejdříve nebyly vůbec, a pak jich zase bylo moc.“

A je nějaký světově známý interpret, jehož koncert byste chtěl vidět?
„Můžu třeba říci Coldplay nebo U2. To je takový paradox, se zpěvákem U2 Bono Voxem jsem večeřel, ale na jejich koncertu jsem nikdy nebyl. Ale pokud bych měl naplnit touhy dětství a jmenovat jediného člověka, tak nejraději bych viděl koncert Ringo Starra, i se s ním setkal. Paula McCartneyho už jsem zažil, bylo to super, ale Ringo se mi zatím nepodařil.“

Jak se to vlastně podaří, že se člověk dostane na soukromou večeři s Bono Voxem?
„To byla úplná náhoda! Kdysi, v osmdesátých letech pořádali festival v Káhiře. Oslovili mě, protože jsem jedním z mála, u koho byl předpoklad, že vystoupení zvládne v angličtině. Ráno jsem byl ještě v socialistické Bratislavě a večer už na uvítání festivalu na Nilu, v restauraci, která se plavila jako loď. Večeřel jsem na ní s anglickým soutěžícím, a najednou se objevil Bono celý v bílém, se svou tehdejší přítelkyní. Tehdy ještě tak slavní nebyli. A jim se líbilo, že jsme je poznali, ten anglický soutěžící je přitáhl k nám ke stolu, a už jsme spolu večeřeli. Podle mě Bono přijal realitu, že z té lodi nebylo úniku, a tak raději vzal za vděk naší společností. (smích)“

Pojďme k vašemu vlastnímu koncertu, respektive turné, které je teď v plném proudu. Proč je v jeho názvu číslice »30«?
„Třicítka je v názvu turné »Miro Žbirka Tour 30« ze dvou důvodů. Jednak proto, že mapuje třicet let mé hudební činnosti, kterou počítám od roku 1977, kdy jsem měl první autorský úspěch s písničkou Zažni. Zároveň na koncertech prezentuji třicet svých nejznámějších písniček.“

Kolik koncertů už máte za sebou a co vás ještě v rámci turné čeká?
„Zatím čtyři z celkových jedenácti, nejbližší mám dnes ve Zlíně a pak v Karlových Varech. Velmi dobře jsme začali už na prvním koncertě v Liberci. To město je pro mě velmi zvláštní, protože v něm vznikl můj první fanklub! Také jsem tam natáčel film Neberte nám princeznu s Marikou Gombitovou. Proto na Liberec nemůžu nikdy zapomenout. V té době se také rodila moje sólová kariéra, protože už jsem věděl že odcházím z kapely Modus. S každým jsem to tam v pauzách na natáčení probíral a všichni mi přáli štěstí. Jen říkali »Jakže se to jmenuješ, Mirku? Žbírek? Žbírko? To bude těžký!« A za dva roky jsem byl Zlatým slavíkem!“

Jak vlastně odstartovala vaše sólová kariéra?
„Když nás vyhodili coby rockovou buňku z kapely Modus, chtěl jsem vyběhnout jako kapela Limit, ale agentura to nechtěla dovolit. Prý Limit nikdo nezná, znají Žbirku. Tak jsme se nazvali Miro Žbirka a skupina Limit! Moje sólová kariéra tedy začala náhodou, protože do té doby jsem se vnímal jako člen skupiny. Kdyby vše šlo plánovaně, všechny své písně, možná včetně Čo bolí to prebolí, bych napsal jako skupina Limit. Ale osud byl jiný.“

Asi to tak mělo být...
„(smích) S touhle geniální větou mám spojeného Jaromíra Jágra! Stáli jsme spolu a nějaká slečna ho požádala o fotografii. A jak už to tak bývá, nemohla se dorozumět se svým fotoaparátem a nešlo jí nás vyfotit. A když to trvalo asi deset minut, Jaromír řekl »Asi to tak mělo být« a odešel. (smích) Na to nemůžu zapomenout!“

Do kdy vaše turné potrvá?
„Většinou to bývá tak, že během turné máte koncert každý den, třeba deset za sebou. A to si pak jako zpěvák musíte trošku dávat bacha, protože máteli deset dní za sebou zpívat v plné formě, je to trochu problém. Minule mě sice v Las Vegas přesvědčovali, že to problém není, viděl jsem tam dokonce poutač na každodenní dvouhodinové vystoupení Celine Dion. Já se pustil do debaty, že to není možné. Prý že je. A za tři dny jsme šli náhodou okolo, a byl tam nápis »Celine Dion dnes zrušeno«. Žádný zpěvák ze sebe nedokáže vydávat maximum každý den. Proto tak miluji svoje turné. Mám mezi koncerty takový odstup, že mezi dvěma koncerty jsem byl čtyři dny v Londýně! Na každé vystoupení jsem proto čerstvý a připravený. To beru jako velký luxus, který pro mě udělali, protože při tom ohromně stoupají náklady. Od února do dubna, kdy končíme v pražské Lucerně, jen jedenáct koncertů.“

Na podzim jste koncertoval v Londýně a prý jste měl velký úspěch. Myslíte, že má zpěvák z našich končin vůbec šanci výrazně se prosadit i v zahraničí?
„S těmi koncerty je třeba nalít si čistého vína. Můžete sice přijet do Londýna a odehrát si bez problému svůj koncert, ale je to hlavně díky tomu, že se tam vytvořila naše komunita. Ta je velmi silná, až mě to překvapuje. A když správně odhadnete místo, kde zazpívat, tak to má většinou vždycky úspěch. Ale určitě je strašně těžké uspět v Anglii a prosadit se v té velké konkurenci. “

Traduje se o vás, že jste díky mamince dostal klasickou anglickou výchovu a jste »notorický slušňák«, nebylo vám to někdy v tak drsné branži, jako je showbyznys, na obtíž?
„Náš showbyznys jsem jako drsný nikdy nevnímal. Když to porovnáte s tím, co se děje ve světě, a s těmi slavnými lidmi, kteří jsou do něj zapleteni, tak je to proti tomu úplné nic! Třeba Paul McCartney v mladické nerozvážnosti podepsal smlouvu na píseň »Yesterday«, vzdal se práv, a už mu je nikdo nikdy nevrátí. A je jedno, jaká je teď legenda, jednou smlouvu podepsal. Tím nechci tenhle byznys zlehčovat, není to jednoduché, ale rozhodně to není nějaké drsné. To, že vás lidé potkávají na ulici a vy nemáte soukromí, může být občas nepříjemné, ale není to nic neúnosného.“

Přijal byste nabídku na moderování pořadu o muzice? Váš Rhytmick je totiž dodnes legendární.
„Rhytmick byl ve své době hodně oblíbený, protože jsme v něm měli klipy, které jsme získávali z Londýna. To tenkrát nebylo běžné. A proto to mělo takový úspěch. V současnosti ale není nic problém a je těžké udělat něco nového. Dnes už bych ale do moderování žádného pravidelného pořadu nešel, právě proto, že už nemám vůbec čas. Mě teď hlavně zajímá skládání písniček, koncertování a nahrávání.“

Uvažoval jste někdy o muzikálové roli?
„Kdybych měl složit hudbu pro muzikál, tak bych se tomu nebránil. Ale rozhodně bych v něm nemohl hrát. Pravidelně dostávám různé nabídky na role v muzikálech, ale vždy je odmítám. Těžko totiž snáším pravidelné činnosti, které jsou ještě k tomu na delší dobu a člověk s nimi musí držet tempo.“

Kde jste nejvíc doma, proč jste se vlastně rozhodl žít v Praze?
„Pocházím z Bratislavy, takže to je samozřejmě můj přirozený domov, kam se každý třetí týden vracím. Ale člověk je doma tam, kde má svojí rodinu. A tu mám já v Praze.“