Nedořešený problém Pavla Landovského: Kluka měl v pasťáku!
12 fotografií
Ne-li fenomenálním, pak zajisté nejosobitějším a veskrze originálním hercem byl Pavel Landovský, umělec a dramatik, který o minulém víkendu zemřel ve středočeské vesničce Kytín na zástavu srdce. Signatář Charty 77, disident, blízký přítel prezidenta Václava Havla, ale také kritik poměrů. Proslavené výlevy zlosti na konci jeho života postupně upadnou v zapomnění. Jeho Boháček nebo major Terazky, to jsou nesmrtelné role. A další filmy – Svatba jako řemen, Soukromá vichřice, Pension pro svobodné pány – by bez Lanďáka nebyly rozhodně kultovní… Jak na slavného tátu vzpomíná jeho syn? A jaké byly originální myšlenky bohéma a proslulého prchlivce?
Bouřlivák Pavel Landovský (†78) odešel do hereckého nebe a kromě krásných filmů a vzpomínek po sobě zanechal i plno rozporuplných otazníků. Na někoho působil jako hrubián, na druhého, kdo ho poznal důvěrněji, jako mimořádně citlivý člověk. Jaký byl Pavel Landovský doopravdy? To Nedělnímu Aha! prozradila osoba nejpovolanější, umělcův syn Jakub (38).
Pane Landovský, v nedávném televizním dokumentu váš otec často zmiňoval, že už chce umřít. Mluvil o smrti i s vámi?
„Mluvili jsme spolu naprosto o všem, ale často jsme dokázali jen mlčky sedět a kouřit. Méně je někdy více. O smrti? O tom se moc nemluví, člověk je smířený, ale nechce si ji připustit.“
Jaká vzpomínka na tátu se vám okamžitě vybaví?
„V tuto chvíli mi hlavou jede spíše naše poslední setkání. Loučil jsem se s tátou tři hodiny před smrtí, s tím, že se zas brzy uvidíme. Vůbec jsem to nečekal.“
Hodně se diskutuje jeho hulvátství navenek. Byl podobně výbušný i doma?
„Výbušnost je přímo úměrná věku a zdraví. Táta byl v poslední době doma spíše klidný. Rozhodně klidnější než když byl v dobré formě. Tedy v té ukřičené formě. Byl svůj.“
„Ano, scházeli jsme se, kde to jen šlo. Měl mne napsaného v pase jako syna, a tak, když jsem překročil železnou oponu, mohl jsem cestovat s ním. Třeba jsme jeli na tajňačku ke knížeti Schwarzenbergovi. Nejčastěji jsme se ale scházeli v Maďarsku.“
Na nedostatek žen si váš otec nemohl rozhodně stěžovat. Nevyčítal jste mu to někdy jako syn?
„Nikdy jsem mu to nevyčítal. Navíc tatínek s maminkou se rozešli, když mi byly tři roky. On měl pak jiné partnerky, prostě to tak bylo.“
Jaké vlastnosti jste po tatínkovi zdědil?
„Moje žena říká, že mám po tátovi břicho. Tak jen doufám, že jsem po otci podědil rovnou a pevnou páteř, abych to břicho a všechny těžké životní situace dobře unesl.“
Jste právník, herec jako on jste nikdy nechtěl být?
„Já jsem hrál jako malý kluk v několika filmech. Například pod taktovkou Otakara Vávry jsem hrál ve filmu Veronika pod jménem Jakub Bufka. Zvukomalebnější pseudonym bych asi nevymyslel. Hraní sice nebylo láskou na první pohled, ale ono i to přednášení nebo advokacie má v sobě trochu herectví. Jen ty texty si musíte napsat sám. To ostatně dělal i táta, který psal krásné divadelní hry.“
Jaký je váš nejmilejší tátův film?
„Nechcete jet do Bembrly? To je název filmu z roku 1969, kde hrál táta s Marvanem jediné dva cestující ve vlakovém kupé. Jestli táta v Klatovech složil hereckou maturitu, v Činoherním klubu odpromoval, tak v tomhle filmu složil doktorát. Film má sice jen půl hodiny, ale je to intenzivní.“
Když vašeho otce někdo zklamal, dal mu druhou šanci?
„Táta byl úplně splachovací a šanci nikomu ani nesebral. To, že se neurážel, se mi na něm vždycky moc líbilo.“
„Sebekritiku a sebemrskačství táta moc nepěstoval. Nebyl lítostivý, ani se nesnažil o sebezdokonalování. Právě proto jsem na něj hrdý, že zůstal za všech okolností stejný a svůj.“
Kdo, nebo co ho dokázalo spolehlivě vytočit?
„Kdokoliv a cokoliv. A kdykoliv.“
Po listopadu 1989 se vrátil do svobodné země. Přesto mám pocit, že ho politická situace u nás permanentně rozčilovala. Co ho nejvíce štvalo?
„To jste optimista s tím tvrzením, že od roku 1989 žijeme ve svobodné zemi. Naše země – to jsou především lidé, a ne ta hrouda hlíny, na které stojí. A stejně tak svoboda je spíše stav mysli než volnost od útlaku a zákazů. Ke svobodě jednou dospějete a pak už jste svobodný a žádné vězení nebo cenzura vám tu svobodu nevezmou. Co vám ale mohou vzít, je právě ta země, ve které jste se narodil. A to se stalo tátovi. Myslím, že se po návratu těžko srovnával s tím, že když odjížděl, bylo jasné, kdo má páteř a kdo ne. A od listopadu 1989 to není na první pohled moc zřetelné.“
Jeho přímá a výbušná povaha byla příčinou toho, že měl i mnoho nepřátel. Jak se s takovými lidmi vyrovnával?
„Po svém, ale to už je teď jedno. Nepřátelé Pavla Landovského se mohou od pátku hlásit u mne.“
Co Landovský poslední roky říkal?
O synovi Jakubovi
„Můj syn Kuba (pozn. red. – ze třetího manželství s Evou Kášovou) dokonce
hrál ve Vávrově druhém filmu o Boženě Němcové devítiletého syna policejního ředitele. To zařídila moje ségra Helena, filmová produkční. Kluk dostal pseudonym Bufka a po milenci svý mámy, zubařovi-fízlovi, aby nebylo patrný, že je syn toho Landovskýho z exilu, a už pak nikdy nehrál.“
O rodině
„Já jsem rodinnej typ, víte? Mám rád hodně rodin. Ty ženský mě k tomu vždycky dohnaly, nevím, proč se tolik chtěly vdávat. Ale se všema vycházím dobře, jen ta poslední manželka se mnou vůbec nemluví a její kluk z předchozího manželství, Talián Pietro, mi dělá děsný starosti. Chudák malej, je v pasťáku a budou ho soudit, hrozně se o něj bojim. Vyděračství, no. Oni přepadli bordel. Ale je to výbornej kluk, sedmnáct mu je. A inklinuje ke mně, radí se se mnou. Říkám mu – nic si z toho nedělej, já byl taky zavřenej.“
12 fotografií
