Legendární tenista Kodeš: O emigraci, novém srdci i covidu
14 fotografií
Až na sklonku kariéry si vychutnal největší týmový úspěch. Trojnásobný grandslamový šampion Jan Kodeš (74) byl u toho, když českoslovenští tenisté slavně vyhráli Davis Cup – prestižní soutěž, v níž toho z našinců odehrál nejvíce. V těchto dnech uplyne 40 let od premiérového zisku legendární »salátové mísy«. Jak na to vzpomíná? Proč jako jediný z vítězů nežije v cizině? A čím se zabavuje během otravné pandemie?
Co se vám vybaví jako úplně první při vzpomínce na daviscupový triumf?
„Paradoxně mě napadne semifinálový duel v Buenos Aires, kde Ivan Lendl favorizované Argentince neskutečně zničil. To byl stěžejní zápas toho ročníku. Pro mě pak bylo pikantní ještě předchozí utkání v Rumunsku, kde jsem hrál čtyřhru právě s Lendlem, což bylo moje poslední vystoupení v Davis Cupu. Pak už to kluci odehráli beze mě, i když členem týmu jsem byl.“
A ono finále s Itálií?
„To se hrálo u nás doma, a navíc v hale. Tam už jsme s tou výhrou trošku počítali.“ (smích)
Ona památná Šmídova otrava z filé. Šel byste do akce jako náhradník vy?
„Jo, psychicky jsem byl nachystanej. Ale byl jsem už starší ročník, dobře, že Tomáš nakonec hrál.“
Pro vás byl triumf sladkou tečkou za kariérou, že?
„Určitě. Vždyť 1980 byl můj poslední rok, na léta 1981 a 1982 jsem měl podepsanou smlouvu do Ambergu, šel jsem hrát bundesligu, udělali jsme pak dva tituly. Takže ta tečka byla krásná. Kdyby se prohrálo, navíc doma, to by bylo blbý.“ (smích)
Vy jste jako jediný z vítězného čtyřlístku zůstal v Čechách. Lendl se Složilem žijí na Floridě, Šmíd v Itálii. Nezalitoval jste?
„No on Tomáš taky není Ital, půl roku je tam a půl roku tady, zatímco ti dva mají americké občanství. Mně nabízeli Francouzi v roce 1971, po druhém vítězství na Roland Garros, abych tam zůstal, to byla doba normalizace. Neměl jsem odvahu. A vlastně jsem ani neviděl důvod – měl jsem doma rodinu a v zásadě se mi nic špatného nedělo. Hrál jsem Davis Cup, lidi mě měli rádi. Tím, že se vytvořili pod Pragosportem statutární hráči, mohl jsem cestovat po turnajích. Neměl jsem potřebu za každou cenu odejít do ciziny, nevěděl jsem, v čem to bude lepší. A reprezentace své země je víc, než potom být v cizině jako nějaký přistěhovalec a za tu zemi nehrát.“
Jako Lendl...
„Přesně. Pamatuji, jak se jeho manažer snažil něco dojednat s americkou tenisovou federací, aby Ivan hrál za Ameriku Davis Cup. A tehdy Connors s McEnroem úplně šíleli, strašně nadávali, že je Ivan přistěhovalec, hraje si na Američana a nikdy Američan nebude. Bylo to docela dost ostrý. Prostě já neměl v úmyslu odejít. Navíc prize money nebyly jako dnes, nevydělávali jsme takové peníze, abychom mohli odejít do ciziny a postavit se na vlastní nohy. Když jsem za grandslam dostal 10 tisíc dolarů a oni dostanou za stejný turnaj dva miliony... Je to nesrovnatelné.“
Před šesti lety jste podstoupil transplantaci srdce. Nabádají vás lékaři v této době k větší opatrnosti?¨
„Beru léky na zvýšení imunity, aby nedošlo k napadení srdce. Chodím do IKEMu na pravidelné půlroční kontroly, všechno se vyvíjí dobře, musím to zaklepat. Akorát ta kondice už je v mém věku slabší, takže když si zahraju tenis, nemůžu pak tři dny pořádně chodit.“
Co říkáte tenisu bez diváků?
„Špatný. Diváci tomu dávají náboj, vyždímou vás. Bez nich ze sebe hráči nevymáčknou všechno, připadáte si jako na tréninku. Ale to je stejné u fotbalu i hokeje.“
Kde jste zažil nejúžasnější tenisovou atmosféru?
„Záleží, po jaké stránce. Moc rád vzpomínám na rok 1970, kdy jsme hráli Davis Cup v Turíně. Stav 2:2, vlezli jsme s Panattou na centr, šest tisíc lidí vstalo a začali zpívat. Celej stadion, chorály, já si připadal jako na Manchesteru United. Pak to utichlo a já ho zametl 6:3, 6:2, 6:2. Strašně rád vzpomínám na to ticho, jak byli fanoušci úplně zpražení a neměli čemu zatleskat.“
Celý rozhovor najdete v tištěné verzi Aha! 5.12.2020
14 fotografií
