Jan Trnka (28): Narodilo se mi dítě... A našli mi rakovinu!
Žijete normální život, seznámíte se s ženou svého života, narodí se vám dcerka. A když se připravujete na příchod dalšího miminka, zasáhne vás jako blesk z čistého nebe ta nejhorší možná rána. Lékař vám řekne: Pane, máte rakovinu! Bože, proč, když vám není ani třicet?
Jan Trnka z Prahy moc dobře ví, jaké to je, když ležíte doma po chemoterapii. A místo toho, abyste si užívali narozené dcery, přemýšlíte, jestli umřete...
Listopad 2005
Nahmatal si bulku
Honza si užíval spokojený život mladého a úspěšného muže. Sportoval, chodil na večírky, pracoval jako tzv. kreativní ředitel reklamní agentury, potkal ženu svého života Olinu, se kterou má malou Karolínku (3,5). Všechno se zdálo fajn. „Jenže postupem času jsem začal na sobě pozorovat změny. Práce mě přestala bavit a naplňovat, začal jsem být víc a víc unavený a nemocný, stále častěji jsem měl chřipku nebo angínu,“ vzpomíná Honza.
Tohle období vyvrcholilo v listopadu 2005. Lékaři Honzovi po nálezu streptokoka odebrali mandle a imunitu měl na nulové hodnotě. Začal navštěvovat akupunkturu, homeopata a v lednu 2006, kdy si myslel, že už je z nejhoršího venku, si nahmatal na varleti bulku. „Vzhledem k tomu, že se u kamarádů v mém okolí už vyskytla rakovina varlat, navštívil jsem urologa. Řekli mi, že všechno je v pořádku a já s čistým svědomím odešel domů.“
Leden 2006
Podstoupil operaci
O dva měsíce později se Honza s Olinou začali připravovat na narození druhé dcery Barborky. Pořídili oblečení, plínky, kočárek a vše, co bylo potřeba. Na pomyslném seznamu zbývalo odškrtnout už jen jednu kolonku – ZDRAVÍ!
Vzhledem k tomu, že bulka na varleti stále nemizela, navštívil Honza pět dní před termínem porodu Barborky opět lékaře. Vůbec netušil, jak rychlý spád události dostanou. Po sonografickém vyšetření byl ještě ten samý den odeslán do motolské nemocnice. „Druhý den jsem se probudil s verdiktem, že mám odoperované jedno varle. Byly na něm dva malé nádory, které putovaly k dalšímu vyšetření. Místo abych se těšil na příchod nového života, běhalo mi hlavou, že ten můj možná končí.“
Leden 2006
Narodila se dcera, našli mu rakovinu
Pouhé čtyři dny po narození druhé dcery přišly výsledky rozboru odebraných bulek a verdikt zněl – ZHOUBNÝ NÁDOR! Následná léčba se měla skládat ze tří cyklů chemoterapie. „Hned jsem sedl k internetu a začal hledat maximum informací o tom, co mě bude čekat. Bohužel jsem nenašel nic kromě odborných článků. Nikde jsem se nedočetl, jak se člověk během léčby cítí, prostě jsem jen věděl, že mi nebude nejlépe.“
Duben 2006
Začaly chemoterapie
Byl 24. duben, začal první cyklus ambulantní chemoterapie v plzeňské nemocnici. Kamarádi si rozepsali služby a každé ráno od pondělí až do pátku vozili Honzu do Plzně. Tam čekali od čtyř do šesti hodin (podle rychlosti kapačky) na konec terapie a zase ho vezli zpátky do Prahy. Po týdnu aplikací přišla čtrnáctidenní pauza před dalším cyklem.
Postupně se dostavila větší a větší únava, ztráta chuti, vlasů a úbytek váhy (celkově 25 kilogramů) – to vše se na Honzově vzhledu hodně podepsalo. „Chtěl jsem si povídat s lidmi, ale neměl jsem sílu a někdy ani náladu na návštěvy. Tak jsem založil internetové stránky – blog a začal hlavně pro známé psát o psychických i fyzických pocitech. Časem mi začaly chodit vzkazy. Lidé mi děkovali, že teď konečně vědí, jak se cítili jejich rodiče a sourozenci, kteří na rakovinu zemřeli, ale nechtěli se s nimi o tom bavit.“
Červenec 2006
Je dobojováno!
Po třetím cyklu chemoterapie přišla šestitýdenní pauza před kontrolním vyšetřením a Honza se pomalu dával dohromady. Začala se mu postupně vracet chuť a po více než devíti týdnech si opět začal užívat pocitu šťastného otce dvou dcer, Karolínky a Barborky. Šest týdnů uběhlo jako voda a přišlo kontrolní vyšetření. Výsledky však nebyly zcela dobré a následoval čtvrtý, spíše preventivní cyklus chemoterapie.
Po jeho skončení bylo všechno v pořádku a Honza začal přemýšlet, co bude dělat dál. „Během nemoci jsem se o dění kolem rakoviny hodně zajímal. Nejhorším zjištěním bylo, že rakovina je spíše společenským tabu. Chtěl jsem to nejen změnit, ale také pomoci lidem, kteří jsou nemocní mnohem těžšími formami rakoviny, než jsem měl já. Proto jsem oslovil kamarády, přátele, pana primáře Kozu a MUDr. Máju Švojgrovou z národního registru pro transplantaci kostní dřeně a vznikl projekt Bumbarisparis (www.bumbarisparis.org), jehož podtitul zní …klobouk dolů! Snaží se pomáhat všem, kteří byli touto zákeřnou chorobou zasaženi.“
Výňatky z Honzova deníku: Tak se cítí chlap s rakovinou
● Večer přišla mamča, ale ani jsem se s ní moc nebavil... Začínám tu chemoterapii kurva cítit, ale vím, že bude daleko, daleko hůř...
● Rakovina je jako terorismus. Utočí na bezbranné a bez varování. Nevybírá si oběti. Čím víc, tím líp. Jak před terorismem, tak i před rakovinou se dá omezenými prostředky bránit.
● Z postele jsem se za poslední dny bohužel kromě vyměšování a pár světlých chvilek nehnul. Asi nejlépe se to dá přirovnat, jako když jste čerstvě po celkové narkóze hlava bolí, žaludek na vodě a mega mega maximega únava.
● Drsné je, když se obě mé holky sesynchronizují a řvou... To mě rozbolí hlava a musím si jít lehnout vedle. Mrzí mě to, vypadám jako sobecký táta, co se distancuje od starostí, ale jinak to bohužel nejde.
● Opět musím vyslovit neskutečný obdiv, jak to Olča zvládá. Je to báječná ženská. Zítra máme výročí svatby, tak koumám, jak to v rámci možností oslavíme viděl bych to na přípitek neslazeným čajem.
