Iveta Kollertová: Dávali mi rok... Ovšem už před 11 lety!

Napsala dokonce knihu » Svlečená do naha«, kterou se nyní režisér Dan Svátek chystá zfi lmovat. Film (sežene-li se dost peněz) by se měl jmenovat »Touha motýla« a už má natočené upoutávky!

„Zrovna včera uplynulo 11 let od stanovení diagnózy,“ říká s úsměvem Iveta. Vzápětí však dodává: „Nad rakovinou nemáme vyhráno nikdy...“

Onemocněla v pouhých šestatřiceti. A přestože odmítá kohokoli za svůj současný zdravotní stav obviňovat, zamyslet by se nad sebou měla její peněz lačná gynekoložka. Iveta měla malé děti, s manželem byli bez práce, téměř bezdomovci. V tu chvíli se ozvaly bolesti v místě poporodní jizvy. Šla ke gynekoložce, ta ji ale odmítla.

„Nechodila jste na pravidelné prohlídky, já vás neprohlédnu,“ popisuje Iveta, jak ji odbyla. Nepomohly prosby ani slzy. „Je mi líto. Za poplatek sto sedmdesát korun vás znovu zaregistrujeme a já vás vyšetřím,“ zkonstatovala gynekoložka. Iveta peníze neměla, jídlo pro děti bylo přednější. Rok s bolestí bojovala, nakonec skončila v nemocnici.

„Tam jsem se dozvěděla diagnózu: rakovina! Operace už nebyla možná,“ říká. Následovaly chemoterapie a ozařování. Rok nato jí břicho v místě ozařování začalo hnisat. „Přišla jsem o močový měchýř a konečník. Rozpadla se mi pánev, stydká kost. Kostičky jsem si sama z rány vyndávala. Od té doby ležím,“ říká Iveta a už odmítá o minulosti mluvit.

Loni před Vánocemi získala elektrický vozík a letos si splnila sen – viděla safari ve Dvoře Králové. „Bydleli jsme noc v hotelu přímo v zoo, bylo to něco kouzelného být v zahradě se zvířaty téměř o samotě,“ popisuje.

Stále ji ale trápí, že je odkázána na pomoc okolí. Sama se na vozík neposadí. „Na jaro jsem si proto dala úkol, zkusím usilovat o zvedák. Naložila bych se sama, abych nemusela pořád jen ležet. A třeba mít možnost otevřít dveře návštěvě. Mohla bych se také konečně podívat do vany,“ přeje si a ostatním onkologickým pacientům vzkazuje: „Všichni hlavu vzhůru! Pokud máte stíny na duši, postavte se čelem ke sluníčku!“