Iveta Kollertová (46) - Rakovina jí »vyžrala« břicho - O boji s nemocí napsala knihu
„Příběh popisovaný v knížce je autentický, není zrovna veselý. Ale usmívám se,“ říká Iveta Kollertová (46) z Litvínova. Drobná žena, již na invalidní vozík připoutala rakovina a také nezodpovědnost a hrabivost gynekoložky. Nyní o svém boji s nemocí napsala knihu – Svlečená do naha, kterou ve středu odpoledne v Praze pokřtila.
Onemocněla v pouhých šestatřiceti letech, měla malé děti, s manželem byli bez práce a téměř bezdomovci. Zažívala hrozivý stres a právě v tu chvíli se ozvaly bolesti v místě jizvy po porodu. Šla ke gynekoložce, ta ji ale odmítla. „Nechodila jste na pravidelné prohlídky, já vás neprohlédnu,“ popisuje, jak ji odbyla.
Rok si stupňující se problémy odmítala připustit, stále věřila, že se stane zázrak a bolestivá bulka zmizí. „Rok jsem se sama pokoušela s bolestmi bojovat, nakonec jsem skončila v nemocnici. Po operaci jsem se dozvěděla diagnózu: rakovina,“ vypráví Iveta, jak ji z gynekologie propustili jen se zprávou pro onkologa. Věřila, že má nejhorší za sebou.
Následovaly chemoterapie a ozařování. „Dostala jsem ale zápal plic, kůži jsem měla spálenou na kost,“ popisuje. V nemocnici strávila dlouhý půlrok, a přesto léčbu nedokončila. „Byla jsem v hrozném stavu. Jen díky mamince jsem se dokázala opět postavit na nohy. Později jsem se dozvěděla, že mne dali domů umřít,“ říká s úsměvem a s knížkou v ruce. Přestože loni prodělala srdeční infarkt, je snad nejoptimističtější ženou v Česku.
Ukázka z knihy Svlečená do naha
Konečně jsem stanula tváří v tvář doktorce. „Tak copak vás přivádí?“ Vysypala jsem ze sebe všechno naráz, jako by mě honil. Vysvětlila jsem, že se mi na jizvě po porodu udělala nějaká bulka a bolí tak, že pomalu už nemůžu pořádně chodit. Doktorka si mě přezíravě poměřila. „Je mi líto, vzít vás nemůžu. Pokud vím, nechodila jste k nám na preventivní prohlídky, takže… Je mi líto.“
„Ale já jsem neměla kde bydlet… Žádnou pozvánku na kontrolu jsem nedostala, a jestli jste mi ji poslala na starou adresu, ani dostat nemohla.“
„Je mi líto. Nechodila jste na prohlídky. Vyřadili jsme vás z evidence, máte smůlu…“ Doktorka trvala na svém, stála jsem před ní jako před vrchností a cítila se trapně a poníženě. Se slzami jsem zkusila poslední pokus: „Mám opravdu veliké bolesti, vezměte mě… prosím!“ „Je mi líto, jedině že byste zaplatila poplatek, sto sedmdesát korun, my vás znovu zaregistrujeme a já vás vyšetřím.“ „Nemám u sebe peníze…“
„Tak přijďte, až je budete mít!“
