Antonín Tomaštík: V šuplíku jsem našel černé pásky na svůj pohřeb!
V šestadvaceti letech se Antonín Tomaštík (67) dozvěděl, že má rakovinu pánevní kosti. Po operaci a ozařování se dostavily komplikace v podobě vysokých horeček. Čtrnáct dní ukazoval teploměr přes 40 stupňů a pacient zhubl během následujících tří měsíců o čtrnáct kilo. Lékař tehdy jeho manželce sdělil, že mu zbývají dva měsíce života.
Aby toho nebylo málo, když se dostal z nejhoršího, utrpěl při autonehodě úraz v místech, kde mu před tím lékaři operovali nádor. Dodnes mu pánevní kost hnisá. Antonín se však nikdy nevzdal a s nemocí bojoval. Úspěšně! Od operace již uplynulo dlouhých čtyřicet let.
V roce 1968 pracoval pan Antonín na šachtě v Karviné. Jednoho dne zpozoroval otok na pravé straně pánve, místo bylo citlivé i na dotek. Když se nález nelepšil a bolest i otok přetrvával, rozhodl se navštívit závodního lékaře. Doktor si místo prohlédl a pacientovi předepsal lehčí práci. Usoudil, že by se mohlo jednat o revma. „Připadal jsem si jako nějaký simulant, a protože bolest byla opravdu veliká, požádal jsem o odborné vyšetření,“ vzpomíná na začátek své nemoci Antonín. Na ortopedii v Karviné ho zrentgenovali a objednali na začátek listopadu. Závodní lékař mu vystavil týdenní neschopenku, ale situace se nečekaně zdramatizovala. Během týdne obdržel František telegram z nemocnice a potom se už vše seběhlo velice rychle.
Brácha už si koupil smuteční oblek!
„Čekala mě operace, při které mi lékaři osekali nádor na pánevní kosti. Následovalo ozařování a potom jsem dostal vysoké horečky přes 40 stupňů, které mě držely zhruba čtrnáct dnů. Primář si pozval manželku, kterou připravil na nejhorší. Při návštěvě se dozvěděla, že mám před sebou zhruba dva měsíce života. Vypadalo to se mnou skutečně vážně, během krátké doby jsem zhubl o čtrnáct kilo,“ vrací se do nejhorších okamžiků svého života pan Antonín. Tehdy mu bylo 26 let a byl otcem tří dětí. Později našel jedonoho dne doma náhodou v šupleti černé pásky a manželka se mu při té příležitosti svěřila s prognózou lékaře, který mluvil o zbývajících dvou měsících jeho života. Také Antonínův bratr si tenkrát zakoupil černý oblek pro případ, že by se krutá předpověď vyplnila. Nevyplnila. Od té doby uplynulo již víc než čtyřicet let.
Léčba z něj udělala narkomana!
Antonín si nikdy nepřipouštěl, že by mohl umřít, a s nemocí bojoval. Přidaly se však komplikace. Na pravé, rakovinou postižené a oslabené straně, měl poškozené i obratle. Proti bolestem mu naordinovali Dolsin, který si píchal tři čtvrtě roku. „Lék byl pro mě doslova návykový a ze mě se pomalu stal narkoman. Zatímco moje denní dávka byla čtyři ampule, já jsem jich spotřeboval během tří dnů padesát. Rozhodl jsem se proto přísun léku zastavit, což se mi díky primářovi, který se mi v této věci osobně věnoval, nakonec podařilo. Dostal jsem chuť k jídlu a během tří neděl jsem přibral devět kilo,“ říká Antonín, který za své uzdravení vděčí vedle lékařů hlavně své manželce. Denně mu připravovala jídlo, na které měl chuť, a vždy ho dokázala i v těch nejhorších chvílích podpořit.
Nešťastná autonehoda!
Aby neměl toho utrpení a komplikací málo, postihla pana Antonína ještě jedna nečekaná nehoda. Stalo se tak v době, kdy se úspěšně popral s těžkou nemocí a z nejhoršího byl venku. Tenkrát jeli s manželkou navštívit do nemocnice příbuznou a cestou autem se stali účastníky dopravní nehody. „Jedna paní do nás na brněnské křižovatce nabourala a bohužel jsem byl zasažen zrovna v místech, kde mi předtím operovali nádor. Dodnes mi to hnisá a lepší už to nebude,“ říká Antonín, který je navíc diabetik a čtyřikrát denně si píchá inzulín. Cukrovka prý omezuje bolesti, ale i tak má přetrvávající problémy s páteří. Bývalý silný kuřák, který denně vykouřil 40 až 60 cigaret, se také rozhodl s tímto zlozvykem jednou pro vždy přestat. Udělal to ze dne na den a od jeho poslední vykouřené cigarety uplynulo již dvacet devět let.
Léčitele nikdy nevyhledával!
Po prvních deseti měsících úspěšného boje s rakovinou se tehdy šestadvacetiletý Antonín ocitl v plném invalidním důchodu. Vyměřili mu 1527 korun měsíčně plus přídavky na tři děti, takže bral zhruba dva a půl tisíce. „Manželku zaměstnali na lampovně na šachtě a já jsem za dva roky opět pracoval. V průběhu let jsem vystřídal různá zaměstnání. Od externího fotografa v okresních a podnikových novinách po šéfa propagace. Po letech jsem se vrátil opět do dolů, kde jsem pracoval v dílně. Od roku 1977 jsem byl v částečném invalidním důchodu a od roku 1989 opět v plném invalidním,“ rekapituluje své profese nenapravitelný optimista. Léčitele v době nemoci prý nikdy nevyhledával, vždy věřil lékařům. Také prý nikdy nepotřeboval ani peníze na »lepší« léčbu, vždy dostal péči, jakou potřeboval. Řadu let chodil na pravidelné lékařské kontroly, ale posledních dvanáct let už na ně nechodí. Ani dnes jako diabetik si prý nemůže na lékaře stěžovat.
Antonín vděčí za své vyléčení i manželce, která ho v nejtěžších chvílích podpořila.
Tomaštíkovi na svatební fotografii.
