KUKLOVÁ & POMEJE: Pořád se milujeme, ale...

Po sedmi měsících opět spolu na schůzce!

Míša: Šance se mají dávat, ale jednoho dne už to nejde.

Jirka: Mám v sobě obrovskou touhu vrátit se.

Je to jejich první a zároveň poslední společný rozhovor na toto téma. Míša Kuklová (38) byla zpočátku velmi nervózní a bylo vidět, že se necítí zrovna nejlépe. Ani Jirka Pomeje (41), přestože je kus chlapa, nedokázal zakrýt rozpaky...

Všechno to začalo před sedmi měsíci. Michaela se odstěhovala k rodině, Jirka do podnájmu. Zpočátku si zavolali jednou za měsíc a jejich hovory trvaly třeba jen minutu. Pak už byly telefonáty častější, v současné době si volají i několikrát týdně a občas spolu zajdou i na kávu.

Míšo, co bylo tou poslední kapkou k tomu, že jste od manžela odešla?
Kuklová: O rozchodu jsem přemýšlela měsíce, možná i roky. A pak jsem za pomoci lékařů, kteří říkali, raději to udělejte dřív, než bude pozdě, došla k závěru, že takhle dál nemůžu a nechci žít. A tak jsem Jirku nechala odejít. Chtěla jsem ho zavolat zpátky, ale věděla jsem, že nemůžu. Kvůli přesvědčení, že se nic nezmění. Že už prostě nevěřím, že se to krásné dá vrátit zpátky. V našem vztahu byl všudypřítomný dlouhodobý stres, podepisoval se na zdraví.

Jak to s odstupem času vnímáte vy, Jirko?
Pomeje: Předem se čtenářům omlouvám za to, že tenhle rozhovor nebude moc zábavný. Náš rozchod byl logické vyústění posledních let společného soužití. Můj život byl obrovsky rychlý a složitý. Už se se mnou nedalo žít. Upřednostnil jsem práci a přestal o náš vztah pečovat. Místo, abych bojoval o Míšu, bojoval jsem sám se sebou. O svou práci, nervy, ego. Domníval jsem se, že když vyřeším své problémy a budu úspěšný, tak moje kariéra nahradí Míše všechno to odříkání a strádání. Utápěl jsem se v alkoholu, trpěl stihomamem, nesmyslně žárlil. A to vše jí nesmírně ubližovalo.

Jirka prošel velkou změnou. Zhubnul, přestal pít... Míšo, jak to vnímáte?
Kuklová: Mám z toho velkou radost. Vnímám to jako záchranu jeho života. A pokud se mění kvůli mně, moc si toho vážím. Jenže jen proto, že se někdo mění, nejde hned přemýšlet třeba o návratu. Jsou prostě věci, které se opětovně probudí, a já z nich mám strach. Dlouho se tvořilo něco špatně, teď to chce asi čas. Ale jsem šťastná, že se mu to zatím daří. (Míša říká, že se doslova peče a že takový rozhovor ještě nedělala. A moc v něm nechce pokračovat. Přidává se i Jirka a přiznává, že si myslel, jak tohle povídání lehce zvládne. Opak je ale pravdou. Říká tu prý věci, které neřekl ani Míše. Otevírá se před čtenáři, a přitom by chtěl utéct jako malý kluk. Musíme tedy rozhovor odlehčit, protože Michaela jen těžko potlačuje slzy a Jirka stále odbíhá od stolu a je hodně naměkko.)

Jirko, čím jste Míšu rozhodně dokázal vždycky potěšit?
Pomeje: Rozhodně tím, když jsem měl období klidu. Když jsem nešílel, neměl jsem ty své stihomamy, nepředváděl žádné žárlivé scény, neopíjel se. Ale nejspokojenější byla, když jsme odjeli někam na dovolenou, já nemusel zvedat telefon a pracovat a mohli se věnovat pouze sobě.

Míšo, má Jirka pravdu?
Kuklová: Ano, nejhezčí pro mě bylo, když jsme byli daleko od lidí. Někde, kde nás nikdo neznal. Byla jsem šťastná, když mu neustále nezvonil telefon, nic neřešil a dokázal odpočívat. Mně i stačilo, když měl Jirka jeden den volna. I když trávil čas ve druhé místnosti než já, byla jsem spokojená. A co Jirkovi dělalo radost? Běžně jsme si dávali dárečky. Měl rád, když jsem udělala velký nákup a navařila dobroty. Jednou jsem ho unesla na prodloužený víkend do Chorvatska. Měl trauma, že si dovolil vzít den volna, ale pak na to vzpomínal asi nejraději.

Jirko, nosil jste Míše květiny?
Pomeje: Květiny hrály v našem vztahu obrovskou roli. Dodnes nezapomenu na barvu kytek, které jsem jí dal, když jsem ji balil. Byly to lososově zbarvené růže s červeným okrajem. (Míša se usmívá a zase se jí lesknou oči.) K růžím jsem přidal pár slov a poslal to na jeviště divadla DISK, kde Míša v té době hrála.
Kuklová doplňuje: Na lístečku stálo: Derniéra-něco končí, kytka–každou chvíli, něco–možná premiéra.
Pomeje: Tak to byla moje první kytka pro ni. Moje frekvence nošení kytek se stupňovala s příchodem jara. Takže jsem začal bledulemi, sněženkami, konvalinkami... Někdy to byly také omluvné květiny. Když jsem viděl, že už jde do tuhého, snažil jsem se to zachránit květinou. (Do hovoru vstupuje Míša a se smíchem prozrazuje, že kytek dostala od Jirky moc, a protože ji zlobil pořád, těžko se dá určit, které byly omluvné a které ne.)

Míšo, pomáhal vám Jirka někdy v kariéře?
Kuklová: Tak to rozhodně ne. Jsem ve znamení Berana a mám potřebu si dokazovat, že jsem samostatná. Alespoň co se práce týká. Když mi někdo nabídl spolupráci, ani jsem to Jirkovi neřekla a pátrala po tom, zda v tom projektu nejede také. To abych se zase nedostala do řečí, že tam hraji z protekce. (Jirka s úsměvem dodává, že dnes ví, že když bude chtít Míše pomoct, musí to udělat potají. Vzápětí dostává od Míši něžný pohlavek.)

Jirko, jak vnímáte Míšu jako herečku?
Pomeje: Míša je obrovská osobnost. I když díky těm rolím, které převážně hrála, má v branži pověst princezničky. Říká se, že má role díky mně, ale to je nesmysl. Moje chyba je, že jsem do ní vždycky hučel a snažil se jí radit. Další chybou je, že neumím naslouchat druhému. Teď se to učím, ale je to hodně těžké. Když jsem měl pocit, že mám ten správný názor, tak jsem ho všem vnucoval. A Míše samozřejmě také.

Míšo, vadil vám tenhle Jirkův přístup?
Kuklová: Mě ty jeho velké sny vždycky děsily. Když cítím, že jsem do něčeho tlačená, tak se okamžitě stavím na zadní. Proto jsme byli stále v opozici. Ani jeden z nás nechtěl ustoupit. Potřebuji zkrátka svou vlastní cestu, aby mi dodávala sebevědomí, možnost růstu.

Jirko, co všechno jste ochotný udělat, aby se Míša vrátila?
Pomeje: Rozhodně musím žít tak, jako jsem žil před těmi našimi problémy. Jestli se k sobě vrátíme, budu jen rád. A pokud ne, nedá se nic dělat. Kdyby to všechno bylo tak jednoduché, tak nebudou psychiatři, psychologové a manželské a předmanželské poradny. Míšu naprosto chápu, že neví, co s naším vztahem bude. Také to nevím, ale mám v sobě tu obrovskou touhu vrátit se a začít znovu.

Míšo, co by Jirka musel udělat, aby se dalo všechno vrátit zpátky?
Kuklová: Pro to nemůže udělat vůbec nic. (Jirka odvrací tvář a odchází od stolku.) Ono není co mu odpouštět. To, co se dělo, za to snad ani nemohl. Co tenkrát prožíval a jak žil, by asi semlelo každého. Jirka nikdy nebyl špatný člověk a šance se má dát. Ale jednoho dne už to zkrátka nejde. Kolik šancí vlastně člověk může dostat? Tisící první, tisící druhou? Takové šance jsou o ničem. Lidi nepochopí a nemohou se změnit, zachránit se... To není otázka, na kterou se dá odpovědět. Já… Nedokážu na to nic říct… (Jirka se vrací a objednává Míše pomerančový džus se slovy, že musí hodně pít, aby si doplnila tekutiny.) Byla jsem tím vším tak vysílená, že už jsem nemohla dál. A na tomhle postoji zatím nechci nic měnit. Stále ale platí, že Jirku miluji. Je mým životním partnerem a nikoho jiného si nehledám (Jirka jen těžce potlačuje své pocity a v očích se mu lesknou slzy.)

Máte pejska Amy, kdo se o něho stará?
Pomeje (okamžitě se ujímá slova): Amy (jedenáctiletá králičí jezevčice – poznámka redakce) je s Míšou. Pamatuji si, jak ji Míša poprvé přinesla domů. Chtěl jsem být za tvrďáka a řekl, že psa ano, ale rozhodně s námi nebude spát v posteli. Jenže všechno bylo jinak. Štěňátko bylo tak rozkošné, že už z té postele nevylezlo. (oba se smějí) Bohužel si pro Amy nechodím (třese se mu hlas), nechci o tom mluvit.
Kuklová ztichlým hlasem dodává: Amy je u mě, protože by Jirka neměl čas se o ni starat. Nezakázala jsem mu, aby ji vídal, ale Amy je v klidu a nechceme ji nervovat tím, že Jirku uvidí jednou za měsíc na dvě hodiny.

Míšo, jste s Jirkou od sebe sedm měsíců. Uvažujete o rozvodu?
Kuklová: Tak to je opravdu něco, o čem jsem zatím vůbec nepřemýšlela.

Jirko, jaký byste k tomu zaujal postoj?
Pomeje: Vždycky jsem si myslel, že bych na to nepřistoupil. Ale dnes, když už mám mozek srovnaný do správných mezí, bych jí v tom nebránil. Prostě bych to podepsal. (Míša má celou dobu skloněnou hlavu a přivřené oči.) Hodně by mě to vzalo, ale podepsal bych to. Protože pokud by rozvod udělal Míšu šťastnou a pomohlo by jí to, tak bych nedělal naschvály. Nevím, proč bychom si měli zrovna my dva dělat zle, když náš společný život byl spoustu let krásný. Největší problém našeho vztahu je, že se milujeme. Kdyby to tak nebylo, všechno by to bylo daleko jednodušší. Takhle se jen hrozně vnitřně trápíme. Jsem rád, že mě Míša stále miluje, a nad vodou mě drží naděje, že se k sobě možná někdy vrátíme. Ale vím, že návrat teď není na pořadu dne. A taky vím, že je to nejtěžší zkouška mého života, protože s mou povahou řešit všechno hned je to čekání nejtěžším obdobím, jaké jsem kdy zažil.

Autor: EVELÍNA HRUŠKOVÁ-ŠPATENKOVÁ
Foto: Kateřina Kalibánová, archiv