Mám cystu na mozku
V pěti letech byl jiný než ostatní děti. Nemluvil, byl neobratný a často ztrácel rovnováhu. Verdikt lékařů byl neúprosný. Cysta na mozku a z ní vyplývající poruchy motorické činnosti, špatná časová orientace a neschopnost počítat.
Emil Franče (22) a jeho rodina se však nevzdali a s osudem úspěšně bojují. Nedávno tenhle handicapovaný mladík dokonce zazářil i na několika fotografi ckých výstavách a zítra od 16 hodin proběhne vernisáž jeho snímků v pražském paláci Luxor.
Když se rodiče dozvěděli zdrcující informaci o synově postižení, na čas se jim zhroutil svět. Navíc se na jeho čele objevil nezhoubný nádor, který byl naštěstí úspěšně odoperován. To mu bylo pět. Operaci cysty však lékaři nedoporučovali. A tak se musel Emil za každodenní podpory své o tři roky starší sestry Petry a matky (na jejíž péči je dodnes odkázán), poprat s životem sám.
Pokud ho totiž něco nečekaného vykolejí, celý se roztřese a trvá dlouho, než se uklidní. Když mu například na ulici nedávno jeden muž vynadal kvůli psovi, trvalo skoro hodinu, než se zase uklidnil. Podobné stresy prožíval i jako žák zvláštní školy nad domácími úkoly z matematiky, které byly většinou nad jeho síly. Léky naštěstí neužívá, pouze někdy, když je moc rozrušený.
Největší krizi prožívala Emilova matka na konci první třídy, kdy propadl z počtů. „Bojovali jsme s osudem. Moc jsme se snažili a doufali, že se situace zlepší,“ vysvětluje Emilova maminka Eva Frančeová.
Díky matčině snaze se Emil všestranně zlepšil, i tak však pro něho určité činnosti zůstanou navždy tabu. Například schopnost rychlé orientace a okamžitého rozhodování. Třeba takové neplánované změny v pražské dopravě mu dokáží spolehlivě zamotat hlavu. Po Praze sice dokáže cestovat bez problémů, ale nečekané výluky na trati ho dokonale vykolejí. „Pro takové případy má v mobilu uložené moje číslo a okamžitě mi zavolá,“ vysvětluje Emilova matka. Pro svého syna však nešetří slovy uznání. „Hodně na sobě pracuje a je to znát,“ zdůrazňuje.
Ještě nedávno totiž počítal pouze do dvaceti, což se promítá i do jeho hospodaření s penězi. Když si jde někdy něco koupit, musí mít v peněžence přesnou, nebo alespoň přibližnou sumu. Přesto Emil zvláštní školu zvládl a po jejím dokončení absolvoval zvláštní praktickou školu, kde se učil nezbytným krokům pro život – uklízet, prát i vařit. V současné době opravuje knihy v Národní pedagogické knihovně Komenského v Praze a navštěvuje 4. ročník celoživotního vzdělávání pro mentálně postižené. Také se učí hře na klavír a jeho velkým koníčkem je fotografování. V posledních dvou letech absolvoval několik samostatných výstav a získal i řadu zasloužených ocenění. Například loni to byla cena diváků v celostátní soutěži za dokument o domově sv. Karla Boromejského v Praze.
Snad největší školu soběstačnosti absolvuje Emil v karlínském fi tness, kam pravidelně dochází už sedmý rok. Mezi zdravými kolegy a činkami se zkrátka cítí jako mezi sobě rovnými. Jeho působení v posilovně se promítlo i do jeho fotografi í k závěrečné práci 2. studijního ročníku a následné výstavě, věnované kolegovi ve fi tku Jiřímu Krampolovi. „Moc mě to tady baví a rád se setkávám s lidmi, kteří jsou ke mně hodní,“ usmívá se. Také šéf Karel Tuháček nedá na věrného cvičence dopustit. „Nebudete tomu věřit, ale Emil mi občas pomáhá s novými klienty. Ví, jak na cviky, a dokáže spolehlivě poradit,“ dodává trenér a majitel v jedné osobě.
