Statečná máma (50) pečuje o postižená trojčata (22): Nevím, co je normálně žít...
Leží vedle sebe, užívají si vzájemnou blízkost a ani nedutají. Prožívají radost, smějí se a dokážou se i pořádně vztekat. Je mezi nimi velké propojení, ale také společný těžký úděl. Trojčata Vojta, Olda a Davídek z Brna se narodila předčasně a jsou vážně postižená...
Je jim už 22 let, měli by být dospělí, studovat, pracovat a prohánět holky. Místo toho své dny tráví v polohovacím lehátku a maminka Alena Kosmáková (50) o ně celý život pečuje jako o věčná miminka. „Někdy si říkám, jaké to je normálně žít,“ zamyslí se. Ví však, že pro ni žádná odpověď neexistuje.
První dny
Po předčasném porodu ve 28. týdnu těhotenství lékaři rodičům řekli: „Uvidí se prvních sedm dnů, jestli to všichni zvládnou.“ Potom bylo rozhodujících dalších 28 dnů. Ještě v porodnici kluci podstoupili operace očí, protože kvůli kyslíku v inkubátoru se jim odchlipovala sítnice v očích. „Bohužel Davčovi se operací očka naopak zničila a zrak ztratil,“ vypráví maminka začátek dlouhé cesty plné nekončící dřiny, bolesti i lásky.
Její kluci se potýkají s dětskou mozkovou obrnou, mají všechny čtyři končetiny postižené silnými křečemi, trpí epilepsií a záchvaty, Vojta navíc prodělal rakovinu kostí a podstupoval chemoterapii. David dostává výživu hadičkou a Olda má otočený denní režim, takže někdy v noci vůbec nespí.
Táta utekl
„Život s kluky je hodně náročný. Jen díky pomoci rodiny, přátel a asistentů mohou stále žít doma. Jeden člověk by fyzicky nezvládl nepřetržitou péči. Péče je postupně náročnější, vzhledem k posunu jejich postižení i ztuhlosti těla,“ vysvětluje maminka, která má kromě chlapců ještě dospělou dceru. I ona s bráchy velmi pomáhá, sama se ovšem také nedávno stala maminkou. Tatínek trojčata opustil asi rok a půl po jejich narození... Přidružují se stále další problémy. Nebylo možné sehnat lékaře, který by vzal všechny tři do péče. Při vyřizování důchodů a opatrovnictví každý z kluků dostal jiného úředníka, takže jejich máma všechny záležitosti řešila ve třech různých termínech. „Kolikrát si přijdete, jako by vaše děti měly nakažlivou nemoc, protože se k nim lidé chovají různě, spíš jako k věcem, ne lidem. Je hodně psychicky náročné to ustát a jít dál,“ přiznává paní Alena.
Jsou propojení
Se svými třemi syny ale zažívá i spoustu hezkých chvil a ví, že jako trojčata jsou vnitřně opravdu propojení. „Celý život jsou spolu, když je dáme třeba do postele, aby leželi chvilku u sebe, ztichnou, užívají si to,“ usmívá se Alena. „Myslím, že Vojta bdí nad všemi. Davča třeba kašle a Vojta to hned hlásí. Olda hodí hračku na zem a hned to máme nahlášeno od Vojty. Jeden se začne něčemu smát a připojí se i další. Když některý měl epileptický záchvat, volala se rychlá, ti dva seděli nebo leželi, ani jsme o nich nevěděli,“ popisuje maminka.
