Tušili jste to? Výročí 250 let! Okapy kvůli hrozbám mastných pokut
3 fotografie
Kličkování mezi kalužemi a proudy vody tryskajícími z chrličů a trubek pražských střech! Tak vypadala procházka Prahou v dešti za našich předků. Před 250 lety se to však začalo měnit.
Ještě ve 2. polovině 18. století odvod vody ze střech domů, kde by mohla na stavby neblaze působit, obstarávaly předchůdci moderních okapů: chrliče, žlaby či roury vystrčené do středu ulic. Ty vyváděly vodu přímo nad hlavy chodců. Odtud také známé úsloví z deště pod okap. Situaci změnil úřední »šiml« za osvícenské panovnice Marie Terezie (vládla 1740 až 1780). Dekretem ze 7. ledna 1774, tedy před 250 lety, nakázalo České zemské gubernium podobu okapů a svodů, jak je známe dnes. Do výměny se ale »našinci« příliš nechtělo. Staré pořádky tak v Praze vydržely ještě celých 13 let.
Flastr 20 tolarů
V roce 1787 ale došla pražským konšelům s lajdáky trpělivost. „13. listopadu požádali české gubernium, vrcholný zemský správní orgán, o vydání nového nařízení, které by neuposlechnutí zásadně pokutovalo. Žlaby z mědi či v měděné barvě měly být do šesti měsíců zřízeny všude pod pokutou 20 říšských tolarů,“ vysvětlil pro Aha! Martin Ebel z pražského Technického muzea. Mimochodem, jedna kráva tehdy stala zhruba 7 tolarů, takře za pokutu by byly k mání tři. Jen pro zajímavost, tolar Marie Terezie se v 18. století stal nejrozšířenější stříbrnou mincí světa. A v Etiopii se s ním prý dá platit ještě dnes...
Proč trčely?
Proč předchůdci dnešních okapů trčely tak daleko do ulice, kde za deště smáčely chodce? Důvodem byla praktičnost. V případě, že by trubky končily přímo u domu, mohla by voda ušpinit či poškodit fasádu. U základny domu by pak koncentrovaný proud mohl vymlít důlek či zdivo podemlít. V zájmů majitelů domů tak bylo, aby roury trčely co nejdál.
3 fotografie
