Zápis mezi dědictví UNESCO: Vorařství je světové!
Řemeslo voroplavby bylo včera zařazeno mezi nehmotné kulturní dědictví lidstva. Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) na zasedání v marockém Rabatu rozhodla o zápisu tradičního způsobu vodní přepravy jednomyslně.
Přihlášku vorařství pod názvem Timber rafting (splavování dříví) podalo s Českem i Lotyšsko, Německo, Rakousko, Španělsko a Polsko. „Zápis je pro nás velkým úspěchem. Cesta k němu začala už v roce 2015, kdy jsme se rozhodli zintenzivnit činnost vltavanských spolků a usilovat o zápis, abychom mohli tyto tradice předávat dál,“ raduje se Jaroslav Camplík, prezident spolku Vltavan Čechy, sdružujícího tuzemské voraře.
Tisíciletá tradice
První písemné zmínky o splavování dříví na Vltavě jsou z 11. století, voraři v tuzemsku však nejspíš působili i dříve na všech splavných řekách. Od 15. století většina zboží mířícího do Prahy musela přes Podskalskou celnici v dnešním pražském Novém Městě, kde jako poplatek vytínali z vorů dvanáctinu klád. To dalo místu i dnešní název Výtoň. + 06 2j Vory Celnice V Podskalské celnici si brali dvanáctinu klád.
Lidi vozili i přes zákaz
Hlavní důvodem voroplavby byly dodávky dříví do Prahy, často se ale převáželi i pasážéři a zboží. Nejčastěji šlo o sůl, tuhu, stavební materiál či potraviny. Hokynáři vozili pečivo, máslo, vejce, drůbež či masné výrobky. Nařízení z roku 1890 sice zakázalo přepravu zboží i osob, příliš se však nedodržovalo. Na přelomu 19. a 20. století vory postupně nahradila železniční přeprava, poslední komerční plavba se odehrála v roce 1961.